Měla bych obětovat své štěstí pro lenivou sestru a matku?

„Zase jsi přišla pozdě! Myslíš, že večeře se uvaří sama?“ křičela na mě máma, sotva jsem vešla do bytu na pražském sídlišti. V ruce jsem ještě svírala tašku s nákupem, který jsem zaplatila ze svého posledního platu. Byla jsem unavená, v práci mě dnes šéf seřval kvůli chybě, kterou udělal někdo jiný, a jediné, po čem jsem toužila, bylo na chvíli si sednout a vypnout. Ale doma mě čekal jen další kolotoč povinností.

Moje starší sestra Jana seděla v obýváku u televize a listovala Instagramem. „Mami, Eliška je doma, tak už můžeš přestat prudit,“ houkla líně, aniž by zvedla oči od mobilu. Jana nikdy nepracovala déle než pár měsíců – vždycky si našla důvod, proč to nejde. Prý má slabé nervy, prý jí nikdo nerozumí. A tak zůstávala doma a já byla ta, kdo všechno platil.

Táta nás opustil, když mi bylo deset. Od té doby jsme byly tři – máma, Jana a já. Máma si nikdy nenašla pořádnou práci, vždycky jen nějaké brigády nebo úklidy na černo. Všechno bylo na mně. Když jsem si našla první práci v bance, byla jsem pyšná. Ale brzy se ukázalo, že můj plat nestačí na všechny účty, jídlo a ještě kapesné pro sestru.

Jednou večer jsem seděla na balkoně a brečela do polštáře. V tu chvíli mi přišla zpráva od Tomáše: „Chybíš mi. Pojďme zítra na večeři.“ Tomáš byl jiný než všichni muži, které jsem kdy poznala. Pracovitý, laskavý, měl vlastní byt i sny o budoucnosti. Když jsme spolu začali chodit, poprvé v životě jsem si připadala jako někdo důležitý.

Jenže máma i Jana brzy pochopily, že Tomáš znamená hrozbu pro jejich pohodlí. „Jestli se odstěhuješ k němu, kdo se o nás postará?“ vyčítala mi máma. „A co když tě opustí? My jsme tvoje rodina!“ Jana mě dokonce obvinila, že jsem sobecká a myslím jen na sebe.

Začala jsem žít dvojí život. Přes den práce a starost o rodinu, večer únik k Tomášovi – do jeho malého bytu na Žižkově, kde voněla káva a kde jsme mohli snít o společné budoucnosti. Jenže čím víc jsem byla s Tomášem šťastná, tím víc mě doma dusili výčitkami.

Jednoho dne Tomáš přišel s návrhem: „Eliško, pojď bydlet ke mně natrvalo. Postaráme se o sebe navzájem. Tvoje rodina tě jen využívá.“ V tu chvíli mi srdce bušilo až v krku. Toužila jsem říct ano – ale co máma? Co Jana?

Když jsem to doma oznámila, nastal výbuch. Máma začala brečet: „Po všem, co jsem pro tebe udělala! Chceš nás tady nechat samotné?“ Jana mi vyčetla každý halíř, který jsem jí kdy dala: „Bez tebe skončíme na ulici!“

Ten večer jsem poprvé v životě křičela: „A co já? Kdo myslí na mě? Už nemůžu dál! Chci žít svůj život!“ Máma se rozplakala ještě víc a Jana uraženě odešla do svého pokoje.

Následující týdny byly peklo. Máma mi volala do práce a vyhrožovala, že si něco udělá. Jana mi psala zprávy plné výčitek a nadávek. Tomáš byl trpělivý, ale viděla jsem na něm, že ho to ničí.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla mámu v posteli s prázdnými lahvemi od vína. Zavolala jsem sanitku a strávila noc v nemocnici u její postele. Lékař mi řekl: „Vaše maminka potřebuje pomoc odborníka – a vy taky.“

Po té noci jsem se rozhodla. Sbalila jsem si věci a odstěhovala se k Tomášovi. Máma s Janou mi nadávaly do zrádkyň a sobců. Několik měsíců jsme spolu nemluvily.

Začala jsem chodit na terapii a pomalu se učila žít pro sebe. S Tomášem jsme si pořídili psa a začali plánovat svatbu. Občas mě ale přepadne pocit viny – zvlášť když vidím mámu nebo Janu na ulici nebo když mi přijde zpráva s prosbou o peníze.

Někdy v noci ležím vedle Tomáše a ptám se sama sebe: Měla jsem právo odejít? Je správné obětovat své štěstí pro rodinu, která mě jen využívá? Nebo mám konečně právo být šťastná sama za sebe?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné najít rovnováhu mezi pomocí rodině a vlastním štěstím?