Místo odpočinku jen úklid: Jak jsem se cítila u syna v Praze neviditelná

„Mami, můžeš mi podat ten hrnec ze skříňky?“ ozvalo se z kuchyně sotva jsem položila kufr do předsíně. Ještě jsem si ani nesundala kabát a už jsem byla vtažená do každodenního shonu bytu mého syna Roberta a jeho ženy Elišky. Přijela jsem z malého města, kde je čas pomalejší a kde si lidé všimnou, když někdo přijde na návštěvu. Tady v Praze to bylo jiné – všechno rychlé, hlučné, anonymní. A já jsem se těšila, že si konečně odpočinu od svého každodenního kolotoče, že si popovídáme, projdeme se po městě, možná zajdeme na kávu.

Ale hned první večer mi bylo jasné, že to nebude tak idylické. Robert s Eliškou byli ponoření do svých pracovních povinností, oba seděli u notebooků a mezi sebou si vyměňovali jen krátké věty o tom, co je potřeba zařídit. „Mami, když už jsi tady, mohla bys nám pomoct s večeří?“ zeptala se Eliška bez jediného pohledu mým směrem. Přikývla jsem a šla do kuchyně. V lednici bylo jen pár zbytků, na lince špinavé nádobí a v dřezu sklenice od minulého týdne. Vzala jsem si zástěru a pustila se do práce.

Druhý den ráno jsem se probudila brzy. Byt byl tichý, Robert s Eliškou ještě spali. Procházela jsem jejich obývákem a všimla si prachu na poličkách, drobků na stole, rozházených ponožek pod gaučem. Automaticky jsem začala uklízet – vždyť doma bych to taky tak udělala. Jenže tady to nebyl můj domov. Bylo mi zvláštně smutno. Připadala jsem si jako služka ve vlastním synově bytě.

Když se konečně probudili, Robert jen zamumlal „Ahoj mami,“ a zmizel v koupelně. Eliška si sedla ke stolu s mobilem v ruce a bez jediného slova začala scrollovat Instagram. „Uvařila jsem vám kávu,“ nabídla jsem jí. „Díky,“ řekla krátce a dál se věnovala telefonu.

Celý den probíhal stejně – Robert s Eliškou byli neustále zaneprázdnění, pořád něco řešili, telefonovali, psali e-maily. Já mezitím myla okna, vysávala koberec, skládala prádlo. Nikdo si toho nevšímal. Večer jsem byla unavená jako nikdy předtím. Seděla jsem na gauči a dívala se z okna na rozsvícenou Prahu. Čekala jsem, že si ke mně někdo přisedne, že mi poví něco o svém životě, zeptá se mě na to moje malé město nebo aspoň poděkuje za pomoc.

Místo toho přišla Eliška: „Mami, mohla bys zítra nakoupit? Máme toho moc.“ A já jen kývla. V hlavě mi běžely vzpomínky na to, jak jsem Roberta vychovávala sama po smrti manžela. Jak jsme spolu všechno zvládali – domácnost, školu, jeho první lásky i průšvihy. Vždycky jsme si byli blízcí. Kde se to ztratilo?

Třetí den už jsem byla rozhodnutá – musím si s nimi promluvit. Večer jsme konečně seděli všichni u stolu u večeře, kterou jsem samozřejmě vařila já. „Robi, Eliško… můžu vám něco říct?“ začala jsem opatrně. Oba zvedli oči od mobilů.

„Cítím se tu trochu… neviditelná,“ řekla jsem tiše. „Přijela jsem za vámi na návštěvu, těšila jsem se na vás dva, chtěla jsem si odpočinout… Ale místo toho tu pořád uklízím a vařím a mám pocit, že vám to ani nepřijde zvláštní.“

Robert se zamračil: „Ale mami, vždyť jsi vždycky ráda něco dělala…“

„To ano,“ přerušila jsem ho, „ale přijela jsem za vámi jako host. Ne jako hospodyně.“

Eliška pokrčila rameny: „My jsme prostě zvyklí být v jednom kole… Asi jsme ti měli dát víc prostoru.“

Bylo ticho. Nikdo nevěděl, co říct dál. Cítila jsem slzy v očích – ne kvůli únavě, ale kvůli tomu prázdnu mezi námi.

Poslední den mé návštěvy byl zvláštní – Robert i Eliška byli najednou milější, snažili se mě zapojit do rozhovoru, nabídli mi společnou procházku po nábřeží. Ale já už byla rozhodnutá – příště přijedu jen na otočku.

Když jsem odjížděla vlakem zpátky do svého malého města, dívala jsem se z okna a přemýšlela: Kde jsme udělali chybu? Je to dnešní dobou? Nebo jsme si prostě přestali rozumět?

Možná bych měla být ráda za každý okamžik s nimi… Ale opravdu je tohle ten vztah matky a syna, jaký jsme kdysi měli? Co myslíte vy – je chyba ve mně, nebo v nich?