Když vlastní dcera zapomene na vděčnost: Příběh jedné svatby a zlomeného srdce

„To si děláte srandu, mami? Tohle je všechno?“ Lucie stála uprostřed obýváku, v ruce obálku s pěti tisíci korunami. Její oči byly plné slz a vzteku. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zastavilo srdce. Všechno to plánování, týdny bezesných nocí, hádky s manželem kvůli rozpočtu… a teď tohle.

„Lucko, vždyť jsme ti zaplatili celou svatbu,“ snažila jsem se šeptem, aby to neslyšel zbytek rodiny. „Tohle je jen symbolický dárek.“

„Symbolický? Vždyť jste rodiče! Všichni ostatní dostali od svých rodičů aspoň sto tisíc! Vy jste mi dali jenom tohle?“ Lucie zvýšila hlas tak, že se hosté začali otáčet.

Stála jsem tam jako opařená. Manžel Petr se na mě podíval a v očích měl stejnou bolest jako já. Věděli jsme, že jsme do svatby dali všechno – nejen peníze, ale i čas, energii, nervy. Zaplatili jsme pronájem sálu v centru Prahy, catering pro sto lidí, kapelu, fotografku, dokonce i svatební šaty. Lucčin ženich Tomáš přispěl jen na prstýnky a jeho rodiče odmítli dát cokoli – prý „na to nemají“.

Ale Lucie viděla jen tu obálku. A já poprvé v životě cítila, že ji vůbec nepoznávám.

Když hosté odešli a my zůstali sami v kuchyni, rozbrečela jsem se. „Petře, kde jsme udělali chybu? Vždyť jsme jí chtěli dát to nejlepší.“

Petr mě objal. „Možná jsme jí dali až moc. Možná si toho proto neváží.“

Dny po svatbě byly tiché a napjaté. Lucie se nám vyhýbala, neodpovídala na zprávy. Když jsem jí volala, zvedla to až napotřetí.

„Lucko, můžeme si promluvit?“

„O čem? O tom, jak jste mě ponížili před celou rodinou?“

„Ponížili? My jsme ti chtěli udělat radost…“

„Radost? Všichni se mi smáli! Tomášova máma říkala, že jste lakomí!“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Ale místo toho jsem jen šeptala: „Lucko, my jsme ti zaplatili svatbu za dvě stě tisíc…“

„To je vaše povinnost! Jste rodiče!“

Zavěsila.

Seděla jsem dlouho v kuchyni a přemýšlela. Kde se v ní vzala ta zloba? Vždyť jsme ji vychovávali k vděčnosti. Nikdy jsme nebyli bohatí – Petr je učitel na základce, já pracuji jako zdravotní sestra. Na svatbu jsme šetřili roky. Odříkali jsme si dovolenou u moře, nové auto i opravu střechy.

Vzpomněla jsem si na své vlastní rodiče. Když jsem se vdávala já, dostali jsme s Petrem starý porcelán po babičce a pár tisícovek. Byli jsme šťastní – hlavně proto, že byli s námi.

Ale dnešní doba je jiná. Děti chtějí víc. Chtějí dokonalé svatby jako z Instagramu, drahé dary a uznání od všech kolem.

Začala jsem se ptát kamarádek. „Taky jste měly takový problém?“ ptala jsem se Jitky.

Jitka se rozesmála: „Moje dcera chtěla auto! A když jsme jí ho nekoupili, měsíc s námi nemluvila.“

Nebyly jsme samy.

Jednou večer přišla Lucie domů. Sedla si ke stolu a mlčela.

„Lucko…“ začala jsem opatrně.

„Mami… promiň,“ zašeptala najednou. „Já vím, že jste toho udělali hodně. Jenže Tomášova rodina mě pořád srovnává…“

„A co ty? Co cítíš ty?“

Lucie se rozplakala. „Já nevím… Chtěla jsem být jako ostatní. Ale teď mám pocit, že jsem vás zklamala.“

Objala jsem ji. „Nezklamala jsi nás. Jen nás to bolí.“

Od té doby je mezi námi něco jinak. Už to není ta bezstarostná důvěra jako dřív. Občas mám pocit, že jsme Lucii rozmazlili – nebo že dnešní svět je prostě jiný.

Petr mi večer říká: „Musíme ji nechat dospět. Možná jednou pochopí.“

Ale já pořád přemýšlím: Kde je hranice mezi pomocí a rozmazlením? A kdy si děti začnou vážit toho, co pro ně rodiče dělají?

Možná mi poradíte vy: Jak byste se zachovali na mém místě? Myslíte si, že jsme udělali chybu? Nebo je chyba někde jinde?