Dala jsem dceři domov, teď mi ho chce její muž vzít: Příběh o lásce, zklamání a rodinných hodnotách

„To nemyslíš vážně, Aničko! Ten byt jsem ti dala, abys měla jistotu a klidné místo pro život, ne abys ho prodala kvůli Petrovi!“ křičela jsem na svou dceru v kuchyni, kde ještě voněla káva a na stole ležely papíry od realitky. Anička seděla naproti mně, ruce v klíně, oči sklopené. Petr stál opodál, ruce založené na prsou, výraz tvrdý jako žula.

„Mami, prosím tě, uklidni se. My jen… Petr má možnost investovat do firmy svého bratra. Když prodáme byt, můžeme začít nový život. Třeba i v domě se zahradou…“ Její hlas zněl nejistě, jako by sama nevěřila tomu, co říká.

„A co tvoje jistota? Co všechno, co jsem pro tebe obětovala? Vzpomínáš si vůbec, jak jsem po nocích šila záclony a malovala stěny, abys měla krásný pokojíček? Jak jsem si odpírala dovolenou i nové boty, jen abych mohla splácet hypotéku?“ V očích mě pálily slzy. Vzpomínky na všechny ty roky dřiny mě bodaly jako jehly.

Petr se ušklíbl: „To je minulost. Teď je čas myslet na budoucnost. Byt je napsaný na Aničku, takže je to její rozhodnutí.“

V tu chvíli jsem měla chuť mu jednu vrazit. Ale místo toho jsem se zhluboka nadechla a snažila se ovládnout. „Aničko, prosím tě, nenech se do ničeho tlačit. Ten byt je tvůj domov. Je to tvoje jistota. Když ho prodáš… co ti zbyde?“

Anička mlčela. Věděla jsem, že je mezi dvěma mlýnskými kameny. Petr na ni tlačí, já ji prosím. Ale ona je dospělá žena – měla by rozhodnout sama. Jenže já ji znám. Vždycky byla hodná holka, která se bála říct ne.

Vzpomínám si na den, kdy jsem jí poprvé ukázala ten byt. Bylo jí dvacet tři a právě dokončila vysokou školu. „Mami, to nemyslíš vážně! To je všechno pro mě?“ smála se tehdy a objímala mě tak silně, až mi prasklo srdce štěstím. Malovaly jsme spolu stěny na světle žlutou barvu, vybíraly nábytek v IKEA a smály se nad tím, jak neumíme složit postel.

Pak přišel Petr. Sympatický kluk z vedlejší vesnice, vždycky upravený a s úsměvem na rtech. Ze začátku jsem byla ráda – Anička byla šťastná. Ale časem jsem si všimla, jak se mění. Přestala mi volat každý den, začala být uzavřenější. Když se vzali, už jsme se vídaly jen o víkendech.

A teď tohle.

Seděla jsem v kuchyni a cítila se bezmocná. Všechno moje úsilí – roky práce na dvou zaměstnáních, šetření každé koruny – to všechno má zmizet kvůli nějaké investici? Kvůli Petrovi?

„Mami… já nevím,“ zašeptala Anička a v očích měla slzy. „Já nechci přijít o tebe. Ale nechci přijít ani o Petra.“

Petr přešel ke stolu a položil před Aničku složku s papíry. „Musíme to rozhodnout do konce týdne. Jinak ta šance padne.“

V tu chvíli mi došlo, že nejde jen o byt. Jde o naši rodinu. O to, jestli dokážu udržet vztah s dcerou i přes tohle všechno.

Následující dny byly plné ticha a napětí. Volala jsem své sestře Janě a brečela jí do telefonu: „Co mám dělat? Mám pocit, že o Aničku přicházím.“ Jana mě uklidňovala: „Musíš jí věřit. Je dospělá. Ale nenech si všechno líbit.“

Jednoho večera mi Anička zavolala: „Mami, můžu přijít?“ Seděly jsme spolu v obýváku a ona se rozplakala: „Já už nevím, co je správné. Petr říká, že když byt neprodáme, nikdy nic nedokážeme. Ale já mám pocit, že bych tě tím zradila.“

Objala jsem ji: „Holčičko moje… Já tě nikdy nebudu soudit za to, co uděláš. Ale chci, abys věděla jedno – domov není jen místo nebo byt. Je to pocit bezpečí a lásky. A ten ti přeju ze všeho nejvíc.“

Druhý den mi přišla zpráva: „Mami, rozhodla jsem se byt neprodávat.“ Srdce mi poskočilo radostí i úlevou.

Ale Petr byl vzteklý. Přestal ke mně chodit na návštěvy a s Aničkou se hádali častěji než dřív.

Nevím, jak to dopadne dál. Možná mě bude Anička jednou nenávidět za to, že jsem jí dala tak těžké rozhodnutí. Možná Petr odejde a ona zůstane sama v bytě, který měl být jejich domovem.

Ale jedno vím jistě – udělala jsem všechno proto, aby moje dcera měla jistotu a věděla, že ji miluju.

Někdy si říkám: Udělala bych něco jinak? Nebo je prostě mateřská láska vždycky trochu sobecká? Co byste udělali vy na mém místě?