Dvě tváře mateřství: Dva týdny s vnučkou a rozbitá rodina

„To snad nemyslíš vážně, mami! Anička nikdy nesmí spát na břiše!“ Jana na mě křičela hned ve dveřích, ještě s nemocniční páskou na zápěstí. Josef stál za ní, tvářil se provinile a já cítila, jak se mi v hrudi svírá něco těžkého. Držela jsem v náručí malou Aničku, která právě usnula po dvouhodinovém pláči. Byla jsem unavená, ale hlavně zaskočená. Vždyť jsem jen chtěla pomoct.

Všechno to začalo před dvěma týdny. Byla hluboká noc, když mi zazvonil telefon. Josefův hlas byl roztřesený: „Mami, prosím tě, Jana má silné bolesti břicha, musím ji odvézt do nemocnice. Můžeš si vzít Aničku? Nevíme, jak dlouho tam budeme.“ Neváhala jsem ani minutu. Za půl hodiny už stál Josef ve dveřích s uplakanou Aničkou v autosedačce. „Děkuju, mami, nevím, co bychom bez tebe dělali,“ šeptl a zmizel ve tmě.

První noc byla peklo. Anička nechtěla spát, pořád plakala a já si připadala bezmocná. Vzpomínala jsem na doby, kdy byl Josef malý – tehdy jsme neměli žádné chůvičky ani monitor dechu. Prostě jsme poslouchali, jestli dítě dýchá. Nakonec jsem Aničku položila na bříško, protože tak vždycky usnula i její teta Lenka. Ráno jsem byla vyčerpaná, ale šťastná, že jsme to zvládly.

Další dny byly jako na houpačce. Snažila jsem se dodržovat všechno, co mi Josef řekl – žádný cukr, žádné kravské mléko, všechno sterilizovat. Ale když Anička odmítala pít z lahvičky, dala jsem jí trochu čaje na lžičce. Když měla horečku, přiložila jsem jí studený obklad na čelo a zpívala ukolébavky. Každý den jsem posílala Josefovi fotky a zprávy: „Anička se směje“, „Anička papá kaši“, „Anička spinká“.

Po týdnu mi volal Josef: „Mami, Jana musí ještě zůstat v nemocnici. Jsi úžasná, že to zvládáš.“ Srdce mi poskočilo radostí i pýchou. Ale zároveň jsem cítila tíhu odpovědnosti. Co když něco pokazím? Co když Aničce ublížím?

Jednoho odpoledne přišla sousedka paní Novotná: „To je krásná holčička! Ale víte, že dneska už se děti na bříško nedávají? Prý je to nebezpečné.“ Znejistěla jsem. Zavolala jsem Lence: „Jak jste to dělali s malým?“ Smála se: „Mami, dneska je všechno jinak. Ale hlavní je láska.“

Když se Jana konečně vrátila domů, byla bledá a unavená. Josef mi poděkoval a objal mě. Ale Jana se na mě ani nepodívala. Večer přišla do kuchyně a začala mi vyčítat: „Proč jsi jí dávala čaj? Proč spala na břiše? Proč jsi jí zpívala ukolébavky místo bílého šumu?“ Každé její slovo mě bodalo jako nůž.

„Jano,“ snažila jsem se vysvětlit, „dělala jsem to nejlepší, co jsem uměla. Vždyť je zdravá a spokojená.“

„To není omluva! My máme svoje pravidla! Tohle je naše dítě!“ křičela a slzy jí tekly po tváři.

Josef stál mezi námi a nevěděl, co říct. Nakonec mě poprosil, abych šla domů. Cestou jsem brečela jako malá holka.

Doma jsem seděla u stolu a přemýšlela: Kde se stala chyba? Proč je dneska všechno tak složité? Proč už nestačí láska a zdravý rozum?

Druhý den mi Josef volal: „Mami, promiň za Janu. Je vyčerpaná a má strach.“ Chápala jsem to – ale bolelo mě to.

Od té doby jsme si s Janou odcizily. Když přijdu na návštěvu, hlídá mě pohledem a kontroluje každý můj pohyb. Už se neodvážím nabídnout pomoc.

Někdy si říkám: Je opravdu špatné dělat věci po svém? Nebo jsme jen zapomněli naslouchat jeden druhému?

Co myslíte vy? Je možné najít cestu mezi generacemi – nebo jsme odsouzeni k nepochopení?