Bez postýlky, bez přebalovacího pultu, bez naděje: Můj návrat domů s novorozencem

„To si děláš srandu, Tomáši?!“ vyhrkla jsem hned ve dveřích, když jsem s malou Aničkou v náručí vkročila do našeho bytu. Všude byl nepořádek, na zemi se válely ponožky, v kuchyni zbytky od večeře, a v ložnici… tam, kde měla stát postýlka, nebylo nic. Jen prázdný kout a na zemi složené prádlo.

Tomáš stál za mnou, s kravatou povolenou a kruhy pod očima. „Promiň, lásko… V práci to bylo peklo. Šéf mi nedal ani den volna. Myslel jsem, že to nějak zvládneme…“ Jeho hlas se ztrácel v tichu, které mezi námi narůstalo jako ledová stěna.

„Zvládneme? Jak? Kde bude Anička spát? Nemáme ani pleny, Tomáši! Ani jedny! Vždyť jsi mi slíbil, že všechno zařídíš!“ Moje slova byla ostrá, ale v hrudi mě pálil strach a bezmoc. Malá začala plakat a já s ní.

Tomáš si sedl na gauč a složil hlavu do dlaní. „Já vím… Jsem hrozný. Ale fakt jsem se snažil…“

Vzpomněla jsem si na všechny ty večery posledních měsíců, kdy jsem ho prosila: „Zajdi do Ikey, kup postýlku. Potřebujeme přebalovací pult. Aspoň pár bodýček a plenek.“ Vždycky jen kývl: „Zítra to zařídím.“ Ale zítra nikdy nepřišlo.

Teď tu stojím, unavená po porodu, s dítětem v náručí a pocitem, že jsme na všechno sami. Máma by mi pomohla, ale bydlí až v Brně a má vlastní starosti. Kamarádky? Ty mají své děti a starosti. A Tomáš… ten je tu fyzicky, ale duchem někde úplně jinde.

„Co budeme dělat?“ zeptala jsem se tišeji, skoro šeptem. Tomáš mlčel. Vzduch byl těžký, napjatý. Anička se kroutila a hledala prso. Posadila jsem se na kraj postele a rozplakala se naplno.

„Hele… Zkusím teď něco objednat přes internet,“ navrhl Tomáš nejistě. „Možná to přivezou ještě dneska.“

„A do té doby? Mám ji položit na zem? Nebo do šuplíku?“ vyjela jsem znovu. Věděla jsem, že je to nespravedlivé, ale byla jsem zoufalá.

Tomáš vstal a přešel ke mně. „Promiň… Fakt mě to mrzí. Já… Já nevím, co mám dělat.“

Byli jsme v pasti vlastních selhání a očekávání. On chtěl být dobrý manžel a otec, já chtěla být připravená máma. Ale realita nás semlela.

Večer jsme improvizovali – Anička spala mezi námi na posteli, zabalená v mém svetru. Já nespala vůbec. Každé její zavrnění mě probudilo. Přemýšlela jsem o všem: Proč jsem to nechala dojít tak daleko? Proč jsem víc netrvala na svém? Proč Tomáš neumí říct šéfovi ne?

Ráno jsem zavolala mámě. „Mami, prosím tě… Nemáme nic pro malou. Můžeš přijet?“ Slyšela jsem v jejím hlase únavu i obavy: „Přijedu hned po práci.“

Tomáš mezitím běhal po bytě s mobilem u ucha: „Ano, potřebuju postýlku… Ano, dneska… Nevadí, zaplatím víc…“ Viděla jsem jeho snahu i paniku.

Když máma dorazila s taškou plnou plenek a dětského oblečení po mně z osmdesátých let, rozbrečela jsem se znovu – tentokrát úlevou. Společně jsme s Tomášem sestavili provizorní pelíšek z polštářů a dek.

Večer jsme seděli u stolu – já, Tomáš i máma – a mlčky jedli chleba se sýrem. „Víš,“ začala máma opatrně, „tohle není konec světa. Ale musíte spolu mluvit. A hlavně – musíš si říct o pomoc dřív.“

Tomáš mě vzal za ruku: „Slibuju, že už tě v tom nikdy nenechám samotnou.“

Ale já už věděla své – že spoléhat jen na sliby nestačí. Že musím být silná sama za sebe i za Aničku.

Dny plynuly a chaos pomalu ustupoval řádu. Postýlka dorazila za dva dny, přebalovací pult až za týden. Ale vztah s Tomášem zůstal napjatý. Každá hádka byla jako škrábanec na skle – drobná, ale viditelná.

Jednou večer jsem Tomášovi řekla: „Víš, někdy mám pocit, že jsme na všechno dva cizí lidé v jednom bytě.“ Podíval se na mě smutně: „Já vím… Ale chci to změnit.“

Nevím, jestli to zvládneme. Nevím, jestli nám Anička pomůže najít cestu zpátky k sobě nebo nás rozdělí ještě víc.

Ale jedno vím jistě – už nikdy nechci být tou holkou s dítětem v náručí a prázdným koutem místo postýlky.

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se odpustit takové selhání? Nebo je lepší začít znovu – tentokrát sama?