Když se naše mámy spřátelily: Den, kdy se všechno změnilo

„To snad nemyslíte vážně!“ vyhrkla mamka a bouchla hrníčkem o stůl tak silně, až se z něj rozlila káva. V kavárně U Tří lvů se na nás otočilo několik hlav. Petr seděl naproti mně, nervózně si mnul ruce a jeho maminka, paní Novotná, se už už nadechovala k odpovědi. Jenže moje mamka byla rychlejší. „Vy chcete svatbu za tři týdny? A bez pořádné hostiny? To je nějaký vtip?“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Všechno jsme s Petrem plánovali v tichosti, chtěli jsme malou svatbu jen s nejbližšími, žádné velké oslavy, žádné tradice, které nás nikdy nebavily. Ale když jsme to konečně řekli rodičům, všechno se zvrtlo. Nejdřív bylo ticho. Pak přišla ta exploze.

Petrův táta, pan Novotný, jen pokrčil rameny: „No, když to tak chtějí…“ Ale jeho žena ho zpražila pohledem. „Tohle je přece rodinná událost! To si nemůžete jen tak odbýt někde na úřadě!“

Mamka přikývla a najednou byly obě na jedné lodi. Začaly si vyměňovat nápady, jako by byly nejlepší kamarádky odjakživa. „Moje sestřenice má cateringovou firmu,“ řekla paní Novotná. „A znáte tu novou cukrářku v centru? Dělá nádherné dorty!“

„A co svatební šaty?“ skočila jí do řeči moje mamka. „Mám kontakt na švadlenu v Nuslích, šije i pro divadlo!“

Seděla jsem tam jako přikovaná a sledovala, jak naše mámy během pár minut převezmou kontrolu nad našimi životy. Petr mi pod stolem stiskl ruku. „To zvládneme,“ zašeptal. Ale v jeho očích jsem viděla stejný strach jako v těch svých.

Doma to pokračovalo. Mamka mi každý den volala s novými nápady: „Lucko, co kdybychom udělali svatbu v tom zámečku u Berouna? Je tam krásná zahrada! A pozveme celou rodinu, i tetu Alenu z Brna.“

Petr mezitím bojoval na své frontě. Jeho máma mu posílala fotky výzdoby, seznamy hostů a dokonce i návrhy na svatební menu. „Maminko, my jsme chtěli něco malého…“ zkoušel to opatrně.

„Ale Petře! Svatba je jen jednou za život! Musíte to udělat pořádně!“

Začali jsme se hádat i my dva. Petr chtěl ustoupit, nechtěl dělat scény. Já jsem byla vzteklá a zoufalá zároveň. „Proč jim prostě neřekneš, že je to naše rozhodnutí?“ vyjela jsem na něj jednoho večera.

„A proč to neřekneš ty své mámě?“ odsekl.

Mlčeli jsme dlouho do noci. Vzduch mezi námi byl těžký jako před bouřkou.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla mamku s paní Novotnou u nás v kuchyni. Smály se nad katalogem svatebních šatů a plánovaly rozesílání oznámení. „Lucko, podívej! Tohle je přesně pro tebe!“ ukazovala mi mamka krajkové šaty s vlečkou.

„Mami… já nechci velkou svatbu,“ řekla jsem tiše.

Obě se na mě podívaly jako na malé dítě, které nerozumí světu dospělých.

„To si ještě rozmyslíš,“ usmála se paní Novotná.

Ten večer jsem brečela do polštáře. Petr mi psal zprávy: „Musíme něco udělat.“

Další den jsme se potkali v parku pod kaštany. „Já už to nevydržím,“ řekla jsem mu. „Je to naše svatba, ne jejich.“

Petr přikývl: „Musíme jim to říct jasně.“

A tak jsme pozvali rodiče znovu do kavárny U Tří lvů. Tentokrát jsme byli připravení.

„Mami, paní Novotná…“ začala jsem a hlas se mi třásl. „My chceme malou svatbu. Jen my dva a svědci. Nic víc.“

Nastalo ticho. Mamka zbledla a paní Novotná sevřela rty.

„Ale proč?“ zeptala se mamka zlomeným hlasem.

„Protože je to náš den,“ odpověděl Petr pevněji, než jsem čekala.

Chvíli bylo dusno. Pak mamka vstala a beze slova odešla ven. Paní Novotná jen tiše řekla: „Tak si to tedy udělejte po svém.“

Bylo to těžké období. Mamka se mnou nemluvila skoro týden. Petr doma zažíval podobné ticho.

Ale nakonec jsme měli svatbu podle sebe – malou, v parku pod kaštany, jen my dva a naši svědci Jana a Tomáš. Bylo to krásné a opravdové.

Po obřadu jsme šli s Petrem na zmrzlinu do cukrárny na rohu a smáli se tomu všemu.

Dnes už je všechno lepší. Mámy si zase povídají o běžných věcech a občas si dělají legraci z toho našeho „útěku“ před velkou svatbou.

Ale někdy večer přemýšlím: Proč je tak těžké říct vlastní rodině NE? A kolik lidí kolem nás žije život podle představ druhých místo těch vlastních?