Ležel jsem v nemocnici po mrtvici a čekal, až si mě sestra odveze domů. Jenže právě tehdy mi došlo, že už na mě čekat nepřijede

Zíral jsem na igelitku s věcmi u postele a najednou jsem vůbec nevěděl, co si počnu, až mě zítra opravdu propustí. Lékař mluvil klidně, skoro povzbudivě. Prý jsem měl štěstí. Průběh cévní mozkové příhody byl na poměry dobrý. Pravá ruka slabší, noha nejistá, občas se mi pletla slova, ale mohl jsem mluvit, polykat, myslet. „To je dobré znamení, pane Jaroslave,“ říkal neurolog. Jenže co je dobré znamení, když se sám pořádně neobléknu a cestu tramvají bych teď nezvládl ani náhodou?

Měl jsem jediného blízkého člověka. Sestru Danu.

A ta mi už před dvěma dny do telefonu řekla, že pro mě nepřijede.

Nejdřív jsem si myslel, že je naštvaná a přejde ji to. Dana bývala tvrdohlavá, ale vždycky nakonec povolila. Jenže tentokrát ne. V telefonu bylo dlouhé ticho, pak jen její unavený hlas.

„Jardo, já už to dělat nebudu.“

„Co nebudeš dělat?“ zeptal jsem se, i když jsem to chápal.

„Zachraňovat tě. Zařizovat za tebe věci. Poslouchat tě jen tehdy, když něco potřebuješ.“

Zasmál jsem se tehdy tím svým protivným způsobem, který mi vždycky připadal jako nadhled. „Prosím tě, nepřeháněj. Jde jen o odvoz z nemocnice.“

„Nejde jen o odvoz.“

A pak položila telefon.

Od té chvíle jsem čekal, že se ozve. Neozvala se.

Na pokoji se mnou ležel pan Bohumil, chlap o pár let starší než já. Po operaci kyčle. Každé odpoledne za ním chodila dcera Klára. Přinesla mu čisté pyžamo, nakrájené jablko, noviny, brýle, které si doma zapomněl. Vždycky mu načechrala polštář, zvedla spadlý kapesník, trpělivě poslouchala i to, co už jí ten den říkal podruhé.

Jednou mu utírala pusu od jogurtu a on se na ni podíval skoro provinile.

„Klárko, já jsem jak malej kluk.“

„Nejsi. Jen teď potřebuješ pomoct, tati.“

Řekla to úplně obyčejně. Bez teatrálnosti. Jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.

Otočil jsem hlavu ke zdi, protože mi v tu chvíli bylo trapně. A taky nějak úzko. Já jsem nikdy nikomu nepřipadal jako někdo, o koho je přirozené pečovat. Spíš jako člověk, kolem kterého se chodí po špičkách, aby nebyl problém.

Když jsme byli mladí, Dana se starala o naši mámu skoro sama. Já měl práci, svoje plány, svoje kšefty, svoje nálady. Vždycky jsem měl důvod, proč zrovna nemůžu. Jednou služebka do Brna, podruhé záda, potřetí důležitá schůzka, která byla ve skutečnosti pivo s kolegou. Máma mi do telefonu říkala, že by mě ráda viděla. Já jí odpovídal, že se stavím o víkendu. Nestavil.

Když umírala, seděla u ní Dana. Já přijel pozdě. Zase.

Dodnes si pamatuju, jak na chodbě hospice stála opřená o topení, oči červené a hlas úplně prázdný.

„Ty ses ani teď nestihl rozloučit.“

Místo omluvy jsem se urazil. To jsem byl celý já.

Po mámě jsme se vídali čím dál míň. Ozval jsem se, když jsem potřeboval půjčit. Když mi odešla žena. Když jsem se hádal s bývalým nájemníkem. Když mi teklo do bot. Dana přijela, pomohla, vyslechla, zařídila. A já? Když si zlomila kotník a prosila mě, jestli jí aspoň nakoupím, vezl jsem jí tašku se zpožděním dvou dnů a ještě jsem byl protivný, že kvůli ní jedu přes celé město.

Teď jsem ležel v nemocnici, pletl jsem si ponožky, nezvládl otevřít paštiku a najednou jsem přesně viděl, co jsem roky nechtěl vidět.

Ne že by Dana byla krutá.

Jen už byla konečně unavená.

Večer jsem vzal telefon do levé ruky a dlouho koukal na zelenou ikonu WhatsAppu. Prsty se mi třásly, ale spíš nervama než tou rukou. Napsal jsem: „Dano, vím, že jsem ti hodně ublížil. Nejen teď, ale roky. Mrzí mě to. Nechci po tobě všechno. Jen jsem doufal, že mi pomůžeš dostat se domů. Pokud nemůžeš nebo nechceš, chápu to. Ale chtěl jsem ti aspoň poprvé normálně říct promiň.“

Četl jsem si to asi desetkrát. Pak jsem to poslal.

Dvě šedé fajfky nenaskočily.

Jen jedna.

Druhý den přišla sociální pracovnice. Mladá ženská, věcná, ale lidská. Ptala se, jestli mám zajištěnou péči, jestli někdo doma nakoupí, pomůže s hygienou, s kontrolou léků. Odpovídal jsem čím dál tišeji.

„Nikoho nemám.“

To se neříká lehce. Zvlášť když víte, že přesnější by bylo říct: měl jsem, ale vlastní vinou jsem o toho člověka přišel.

Navrhla následnou rehabilitaci a terénní pečovatelskou službu. Mluvila rozumně. Já přikyvoval, protože mi stejně nic jiného nezbývalo. V duchu jsem ale neřešil jen dopravu domů nebo sprchu s madlem. Pořád jsem koukal na telefon.

Nic.

Odpoledne přišla zase Klára za panem Bohumilem. Přinesla mu domácí bábovku. Nabídla kousek i mně. Vzal jsem si. Byla trochu sušší, ale řekl jsem, že je výborná. Usmála se na mě tím způsobem, jakým se lidé usmívají, když netuší, že sedí vedle někoho, komu se právě rozpadá představa o vlastním životě.

Večer jsem se zkusil postavit k oknu. Chodba byla plná zvuků, vozíky, kroky, tlumené hlasy sester. Dole na parkovišti někdo někoho vyzvedával. Objímali se, nesli tašky, pomáhali do auta. Tak obyčejný obraz. A pro mě najednou něco skoro nedostupného.

Pořád si říkám, jestli by Dana někdy odpověděla, kdybych to promiň řekl dřív. Ne až ve chvíli, kdy jsem slabý a odkázaný.

Člověk si dlouho namlouvá, že rodina vydrží všechno. Ale co když má i trpělivost svůj konec? A dá se ještě něco napravit, když vám to dojde až moc pozdě?