Naše dcera se nám vzdaluje kvůli svému muži. Už ani nepřišla na tatínkovy kulatiny.

„To snad nemyslíš vážně, Lucie! Tatínek má šedesátiny a ty mu ani nezavoláš?“ vyhrkla jsem do telefonu, hlas mi přeskakoval vztekem i zoufalstvím. Na druhém konci bylo ticho. Slyšela jsem jen její tiché dýchání. „Mami, já… nemůžu. Petr má dneska důležitou schůzku a slíbil mi, že přijdu domů dřív. Nezlobte se.“

Zavěsila dřív, než jsem stihla cokoli říct. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Můj muž Karel vešel dovnitř, položil mi ruku na rameno a tiše řekl: „Nech to být, Jano. Je dospělá, má svůj život.“

Ale jak mám nechat být vlastní dítě? Lucie byla vždycky naše sluníčko. Vždycky se smála, pomáhala mi s vařením, chodila s námi na výlety do Krkonoš. Když si před třemi lety vzala Petra, začalo se všechno měnit. Nejprve nenápadně – přestala jezdit na nedělní obědy, pak už ani nevolala. Vždycky měla nějakou výmluvu: práce, únava, Petr má plány.

Petr… nikdy mi neseděl. Jeho chladný pohled, věčné poznámky o tom, jak je Lucie „příliš citlivá“ nebo že „rodina je důležitá, ale ne všechno“. Vždycky měl poslední slovo. Když jsme byli u nich doma na návštěvě, Lucie byla nervózní, pořád se dívala na hodiny. Petr seděl u počítače a sotva nás pozdravil.

Jednou jsem to nevydržela a řekla jí: „Luci, jsi šťastná?“ Usmála se na mě tím smutným úsměvem a zašeptala: „Mami, všechno je v pořádku.“ Ale já poznala, že není.

Když jsme slavili Karlovy šedesátiny, připravila jsem jeho oblíbený bramborový salát a řízky. Pozvali jsme i jeho sestru Alenu s rodinou. Všichni se ptali: „A kde je Lucie?“ Musela jsem lhát: „Má moc práce.“ Karel se tvářil statečně, ale večer v ložnici jsem ho slyšela tiše plakat.

Začala jsem Lucii psát dlouhé zprávy – jak nám chybí, jak bychom ji rádi viděli. Odpověděla vždy jednou větou: „Mám toho moc.“ Nebo vůbec ne.

Jednou jsem ji potkala náhodou v obchodě. Byla bledá, hubenější než dřív. Objala jsem ji a ona mi šeptla do ucha: „Mami, nemůžu mluvit dlouho.“ Pak se rychle rozhlédla a odešla.

Začaly se mi v hlavě honit myšlenky: Co když jí Petr zakazuje s námi mluvit? Co když ji ovládá? Když jsem to řekla Karlovi, jen povzdechl: „Možná bychom měli počkat, až sama přijde.“ Ale jak dlouho máme čekat?

Jednou večer mi přišla zpráva od Lucie: „Mami, prosím tě, už mi nepiš tolik. Petrovi to vadí.“ To už jsem nevydržela a rozplakala se nahlas. Karel mě objal a šeptal: „Musíme ji nechat jít.“

Ale já to neumím. Každý den čekám na její zprávu, každý den doufám, že přijde na návštěvu nebo aspoň zavolá. V noci nemůžu spát a přemýšlím: Udělali jsme někde chybu? Byli jsme moc přísní? Nebo je to opravdu jen Petr?

Naposledy jsme Lucii viděli na Vánoce před dvěma lety. Přijeli pozdě večer, Petr byl nervózní a pořád koukal na mobil. Lucie seděla tiše u stolu a sotva jedla. Když jsme jí dali dárek – starý rodinný prsten po mé mamince – poděkovala a rychle ho schovala do kapsy.

Po jejich odchodu jsem našla na stole lístek: „Mami, mám tě ráda. Omlouvám se.“

Nevím, co mám dělat. Mám bojovat o svou dceru? Nebo ji nechat být a doufat, že se jednou vrátí? Každý den si kladu otázku: Je možné ztratit vlastní dítě kvůli cizímu člověku?

Co byste udělali vy? Má cenu bojovat o vztah s dcerou za každou cenu? Nebo je lepší ustoupit a čekat?