„Celý život jsem byla služka pro všechny. Až jednou jsem prostě přestala zvedat telefon.“ Můj příběh o tom, jak jsem se konečně naučila žít pro sebe

„Boženo! Kde jsi zas? Potřebuju tě!“ ozývá se z telefonu hlas mé dcery Jitky, zatímco já stojím v kuchyni, ruce od mouky, a v hlavě mi hučí tisíc povinností. „Mami, malý má horečku, můžeš přijít pohlídat?“ Je středa večer, venku prší a já už mám za sebou dvanáct hodin na nohou. Syn Tomáš mi ráno volal, že potřebuje pomoct s papíry na úřadě. Manžel František se mě ptal, jestli jsem nezapomněla koupit jeho oblíbené pivo. A já? Já jsem si ani nevšimla, že jsem celý den neseděla.

Vždycky jsem byla ta, která všechno zvládne. Ta, která nikdy neřekne ne. Když děti byly malé, běhala jsem mezi školou, kroužky a domácností. Když dospěly, začaly mi volat s každým problémem – rozbité auto, nemocné dítě, rozchod s partnerem. Všechno jsem řešila já. František si zvykl, že večeře je na stole v šest a ponožky složené ve skříni. Nikdy mě nenapadlo protestovat. Tak to přece má být, říkala mi máma: „Žena drží rodinu pohromadě.“

Jenže jednoho dne jsem se ráno probudila a cítila jsem prázdno. Ne únavu – prázdno. Seděla jsem u stolu s hrnkem kávy a dívala se z okna na šedé paneláky v našem sídlišti v Brně. Najednou mi došlo, že už nevím, kdo vlastně jsem. Kdy naposledy jsem dělala něco jen pro sebe? Kdy jsem si naposledy přečetla knížku nebo šla do kina? Vždyť já ani nevím, co mám ráda.

Ten den mi Jitka volala třikrát. Tomáš dvakrát. František chtěl vědět, proč není vyžehleno. A já? Já jsem poprvé v životě nezvedla telefon. Seděla jsem tiše a poslouchala tikot hodin. Bylo to zvláštní – nejdřív mě přepadl strach. Co když mě potřebují? Co když se něco stane? Ale pak přišla úleva. Nikdo nekřičel, nikdo nic nechtěl. Bylo ticho.

Večer přišel František domů a našel mě sedět v obýváku s knížkou v ruce. „Co je s večeří?“ zeptal se překvapeně. „Dneska si ji udělej sám,“ odpověděla jsem klidněji, než bych čekala sama od sebe. Chvíli na mě koukal, jako bych byla cizí člověk.

Druhý den ráno mi Jitka volala znovu. Nezvedla jsem to. Napsala mi zprávu: „Mami, jsi v pořádku?“ Odepsala jsem: „Ano. Potřebuju čas pro sebe.“

Začalo to být těžké. Děti byly zmatené, František podrážděný. „Co to s tebou je?“ ptal se večer u televize. „Celý život jsi všechno zvládala.“

„A právě proto už nemůžu,“ řekla jsem tiše.

Následující týdny byly plné hádek a nedorozumění. Jitka mi vyčítala, že ji nechávám ve štychu: „Ty jsi přece vždycky byla moje opora!“ Tomáš se zlobil: „Takže teď už nejsi máma?“ František trucoval a začal si vařit sám – poprvé za třicet let.

Cítila jsem se provinile i svobodně zároveň. Každý den jsem chodila na dlouhé procházky do Lužánek. Seděla jsem na lavičce a pozorovala lidi kolem sebe – maminky s dětmi, staré páry ruku v ruce, studenty spěchající na tramvaj. Přemýšlela jsem o tom, kolik let jsem žila jen pro druhé.

Jednou večer přišla Jitka ke mně domů. Bez ohlášení. Sedla si ke mně do kuchyně a rozplakala se: „Mami, já tě potřebuju… Ale chápu, že už nemůžeš pořád jen dávat.“ Objaly jsme se a poprvé po letech jsme spolu mlčely – nebylo třeba nic vysvětlovat.

František si zvykl vařit i prát. Dokonce začal chodit na pivo s kamarády a přestal čekat, že mu budu dělat společnost u televize každý večer. Tomáš mi jednou řekl: „Mami, promiň… Já nevěděl, jak moc jsme tě využívali.“

Začala jsem chodit na keramiku do místního domu kultury. Poznala jsem nové lidi – Janu, která po rozvodu hledá sama sebe; Hanu, která pečuje o nemocného manžela; a Zdeňka, který přišel o práci a teď maluje obrazy.

Poprvé v životě mám čas jen pro sebe. Učím se být sama sebou – ne jen matkou nebo manželkou. Někdy je mi smutno po starých časech, ale většinou cítím klid.

Když dnes slyším zvonit telefon, už necítím povinnost hned zvednout sluchátko. Někdy ho nechám zvonit a jdu si raději uvařit čaj nebo přečíst pár stránek knížky.

Možná to zní sobecky – ale já vím, že kdybych to neudělala, dávno bych se ztratila sama sobě.

Říkám si: Kolik žen kolem mě žije stejně jako já žila tolik let? Kolik z nás zapomnělo samy na sebe? A kdy přijde ten okamžik, kdy si konečně dovolíme žít i pro sebe?