Věci, které nás dusí: Příběh o mamince, dceři a bytě plném minulosti

„Mami, prosím tě, proč tu musíme mít ty staré noviny až z roku 1998?“ vyhrkla jsem zoufale, když jsem se snažila najít místo pro plyšáky své dcery v obýváku, kde se už dávno nedalo normálně projít. Máma seděla na pohovce, obklopená krabicemi s oblečením po tátovi, který zemřel před pěti lety. „To jsou vzpomínky, Lucie! Ty tomu nerozumíš. Jednou ti to všechno bude chybět,“ odpověděla tvrdohlavě a ani se na mě nepodívala.

Bylo to už tři měsíce, co jsem se po rozvodu s Petrem musela s malou Aničkou nastěhovat zpátky do bytu své matky na pražském sídlišti. Tři pokoje, které by mohly být útulným domovem pro tři generace žen, byly místo toho přeplněné krabicemi, starými spotřebiči, knihami, které nikdo nečetl, a dokonce i rozbitým nábytkem. Každý kout byl zaplněný minulostí, která se odmítala pustit.

Anička si hrála v našem provizorním koutku na matraci, protože postel se do pokoje nevešla. „Mami, proč tu nemůžu mít domeček pro panenky?“ ptala se mě smutně. „Protože tu není místo, zlato,“ odpověděla jsem a cítila, jak mi stoupá horkost do tváří. Bylo mi trapně. Vždycky jsem si představovala, že moje dítě bude mít svůj pokojíček, svůj prostor na hraní a klidné spaní. Místo toho jsme žily v chaosu.

Jednou večer jsem si sedla k mámě do kuchyně. „Mami, prosím tě, pojďme aspoň něco vyhodit. Anička potřebuje místo. Já taky. Nemůžeme takhle žít.“ Máma se na mě podívala s tvrdým pohledem: „Tohle je můj byt! Já rozhodnu, co tu bude a co ne. Ty jsi tu jenom dočasně.“

Ta slova mě bodla do srdce. Bylo mi čtyřiatřicet a připadala jsem si jako malá holka, která zase něco provedla. Ale tentokrát už to nebylo jen o mně. Šlo o Aničku. V noci jsem nemohla spát a poslouchala její tiché vzlyky. „Mami, já chci domů…“ šeptala ze spaní.

Začala jsem hledat řešení. Procházela jsem inzeráty na podnájmy, ale s mým platem prodavačky v drogerii a alimenty od Petra jsme si nemohly dovolit ani garsonku. Navíc Anička byla ještě malá a já ji nechtěla tahat z místa na místo. Přemýšlela jsem o azylovém domě pro matky s dětmi, ale bála jsem se toho prostředí.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla mámu, jak třídí staré fotky. „Podívej, Lucie, tady jsi byla malá…“ ukazovala mi obrázek z mého prvního dne ve školce. Chvíli jsme mlčely. „Mami,“ začala jsem opatrně, „já chápu, že jsou pro tebe ty věci důležité. Ale my tu teď žijeme tři a potřebujeme prostor.“

Máma zavrtěla hlavou: „Ty nevíš, jaké to je být sama. Když odešel táta… ty věci mi zůstaly místo něj.“

„Ale já nechci, aby Anička vyrůstala mezi harampádím,“ vyhrkla jsem zoufale.

Začaly jsme se hádat čím dál častěji. Máma mi vyčítala, že jsem si neuměla udržet manžela, že jsem neschopná postarat se o vlastní dítě bez její pomoci. Já jí zase vyčítala, že nás dusí svými věcmi a minulostí.

Jednou večer přišla Anička za mnou do kuchyně: „Mami, proč babička pořád křičí? Já mám strach.“ Objala jsem ji a slíbila jí, že všechno bude lepší. Ale sama jsem tomu už skoro nevěřila.

Začala jsem tajně vyhazovat drobnosti – staré letáky, rozbité hračky z mého dětství, prázdné krabice od spotřebičů. Máma si toho všimla až po týdnu a byla vzteky bez sebe: „Ty mi ničíš život! Co když to budu ještě potřebovat?“ Křičela tak hlasitě, že sousedé bouchali na stěnu.

Jednoho dne přišla sociální pracovnice ze školy – prý si Anička stěžovala paní učitelce na špatné podmínky doma. Byla jsem v šoku i hanbě zároveň. Sociální pracovnice byla milá, ale důrazná: „Paní Novotná, vaše dcera potřebuje zdravé prostředí k životu. Pokud se situace nezlepší, budeme to muset řešit.“

To byl zlomový okamžik. Sedla jsem si s mámou ke stolu a poprvé v životě jí řekla všechno narovinu: „Mami, jestli nám nepomůžeš udělat tu pořádek a místo pro Aničku, odejdeme. I kdybych měla spát s Aničkou na ubytovně.“ Máma mlčela dlouho. Pak začala plakat.

Trvalo to týdny. Každý den jsme vyhazovaly pytle věcí – některé máma nakonec darovala charitě nebo sousedům. Bylo to bolestivé pro nás obě. Ale když jsme konečně mohly s Aničkou rozložit její domeček pro panenky v rohu pokoje a pověsit obrázky na zeď, poprvé za dlouhou dobu jsme se obě usmály.

Máma je pořád stejná – některých věcí se nikdy nevzdá. Ale naučila se pustit aspoň část minulosti kvůli budoucnosti své vnučky.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč je tak těžké pustit věci i lidi? A kolik prostoru v našem životě zabírá minulost místo toho, abychom žili teď? Co byste udělali vy na mém místě?