Když jsem přestala skrývat své tělo: Příběh o odvaze být sama sebou

„Veroniko, proboha, co to máš na nohou?“ ozvalo se za mnou v šatně fitka. Otočila jsem se a spatřila Janu, kolegyni z práce, jak na mě zírá s nevěřícným výrazem. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem si opravdu už měsíc neholila nohy. A nejen nohy. „To je moje tělo,“ odpověděla jsem tiše, ale uvnitř mě to bodlo. Cítila jsem pohledy ostatních žen, šeptání, které se rozléhalo po místnosti jako ozvěna.

Nikdy jsem nebyla typická holka do růžova. Už na základce mi říkali „chlupatá Verča“, protože jsem měla tmavé ochlupení na rukou i nohách. Mamka mi v patnácti koupila první žiletku a řekla: „Holky by měly být upravené.“ Od té doby jsem se snažila zapadnout. Každý týden bolestivé depilace, zarůstající chloupky, ekzémy. Ale pořád jsem měla pocit, že nejsem dost dobrá.

Když mi bylo dvacet osm, lékař mi diagnostikoval hormonální poruchu – syndrom polycystických ovarií. Najednou všechno dávalo smysl: silné ochlupení, nepravidelná menstruace, únava. Lékař mi doporučil hormonální léčbu, ale já už byla unavená z toho, že musím pořád něco skrývat nebo měnit. Začala jsem přemýšlet: Proč vlastně musím vypadat podle nějakých pravidel? Proč je ženské tělo přijatelné jen tehdy, když je hladké jako dětská kůže?

Rozhodnutí přišlo jednoho rána, když jsem se dívala do zrcadla a viděla zarudlou pokožku po dalším holení. „Dost,“ řekla jsem si nahlas. „Chci být sama sebou.“ První týdny byly zvláštní. Ve vlaku si lidé prohlíželi mé nohy v sukni, v práci si kolegyně šeptaly za mými zády. Táta mi při nedělním obědě řekl: „Veru, nemůžeš takhle chodit mezi lidi.“ Máma mlčela a jen se smutně dívala do talíře.

Nejtěžší bylo vysvětlit to příteli Petrovi. „Verčo, já tě miluju takovou, jaká jsi,“ řekl mi nejdřív. Ale po pár týdnech už byl méně něžný, začal se vymlouvat na práci a nakonec mi řekl: „Já prostě nejsem zvyklý na… tohle.“ Rozešli jsme se. Byla jsem sama a měla pocit, že jsem udělala chybu.

Ale pak přišly i jiné reakce. Kamarádka Klára mi napsala: „Jsi fakt odvážná, já bych na to neměla koule.“ Na Instagramu mi začaly psát cizí ženy: „Díky tobě jsem si poprvé oblékla šaty bez punčocháčů.“ Některé zprávy byly nenávistné – „Jsi nechutná, vrať se do jeskyně“ – ale jiné mě zahřály u srdce.

Jednou večer jsem seděla s mámou u čaje a ona najednou řekla: „Víš, já ti závidím tu odvahu. Já celý život dělám věci jen proto, že se to má.“ Poprvé jsme si povídaly jako dvě ženy, ne jako matka a dcera. Došlo mi, že nejsem sama.

V práci mě šéf poslal na pohovor s klientem a já měla chuť si vzít kalhoty, abych nevzbuzovala pozornost. Ale pak jsem si řekla: „Proč bych měla?“ Klient byl překvapený, ale nakonec jsme podepsali smlouvu a on mi řekl: „Máte můj obdiv.“

Největší boj byl ale s tátou. Jednou večer přišel domů rozčilený: „Lidi se mě ptají, jestli jsi v pořádku! Proč nám děláš ostudu?“ Křičeli jsme na sebe dlouho do noci. Nakonec jsem mu řekla: „Tati, já už nechci žít život podle cizích představ.“ Odešel do ložnice a dlouho jsme spolu nemluvili.

Začala jsem chodit na skupinová setkání žen s podobnými zkušenostmi. Sdílely jsme příběhy o tom, jak nás společnost nutí být někým jiným. Jedna z žen mi řekla: „Tvoje odvaha dává sílu i nám ostatním.“

Dnes je to rok od chvíle, kdy jsem naposledy vzala do ruky žiletku. Není to vždycky lehké – pořád slyším posměšky na ulici nebo cítím pohledy v tramvaji. Ale cítím se svobodná. Přijala jsem své tělo i svou diagnózu. Naučila jsem se mít ráda samu sebe.

Někdy si říkám: Stojí to všechno za to? Má smysl bojovat s předsudky celé společnosti kvůli vlastnímu klidu? Ale pak se podívám do zrcadla a vidím ženu, která už se nebojí být sama sebou.

A co vy? Dokázali byste jít proti proudu kvůli vlastnímu štěstí? Nebo byste raději zůstali skrytí za maskou očekávání ostatních?