Zlomené srdce v domě na kraji Prahy: Jak mě manžel a tchyně připravili o všechno

„Mileno, už toho mám dost! Takhle to dál nejde!“ zařval Petr, když jsem se vrátila domů z práce. Jeho hlas se rozléhal naším bytem v Modřanech a já cítila, jak mi srdce buší až v krku. V ruce jsem ještě držela tašku s nákupem, když jsem zahlédla jeho matku, paní Věru, jak sedí v kuchyni s výrazem vítězky.

„Co se děje?“ zeptala jsem se tiše, ale odpověď přišla hned: „Petr už s tebou nechce být. A já taky nechci, abys tu dál žila. Děláš nám jen ostudu!“ pronesla Věra ledově.

Bylo to jako rána do břicha. Vždycky jsem si myslela, že rodina je místo bezpečí. Ale v tu chvíli jsem pochopila, že jsem v jejich očích jen přítěž. Petr stál vedle své matky, ani se na mě nepodíval. „Mileno, už to nemá cenu. Chci rozvod.“

Všechno se mi zhroutilo během pár minut. Dvě děti – Honzík a Klárka – spaly v pokojíčku a netušily, že jejich svět se právě rozpadá. Snažila jsem se nebrečet, abych je nevzbudila. „A co děti?“ zašeptala jsem zoufale.

Věra se ušklíbla: „Děti zůstanou tady. Ty si najdi jiný život.“

V tu chvíli jsem pochopila, že tohle není jen hádka. Byla to předem připravená past. Petr už dlouho poslouchal svou matku víc než mě. Věra mi nikdy neodpustila, že pocházím z menšího města a nemám vysokou školu jako ona. Často mi dávala najevo, že pro jejího syna nejsem dost dobrá.

Následující týdny byly peklem. Petr mi zakázal přístup k účtu, kde jsme měli společné peníze. Věra mě pomlouvala po celé rodině i mezi sousedy – prý jsem špatná matka a manželka. Když jsem se snažila s dětmi mluvit, Věra mi je brala z náruče: „Nech je být! Už jsi jim ublížila dost.“

Jednou večer jsem zaslechla rozhovor mezi Petrem a jeho matkou:

„Mami, myslíš, že to zvládnu sám?“
„Samozřejmě! Milena byla vždycky slabá. Ty děti potřebují pevnou ruku.“

Ten večer jsem poprvé pocítila opravdovou nenávist. Nejen k nim, ale i k sobě – že jsem byla tak slepá a důvěřivá.

Začal boj o děti. Soudy, sociálka, nekonečné papírování. Petr tvrdil, že jsem psychicky labilní a že děti jsou u něj šťastnější. Věra si najala právničku – paní Novotnou, která mě u soudu cupovala na kousky: „Paní Mileno, proč jste nezvládala domácnost? Proč jste tolik pracovala?“ Nikdo nechtěl slyšet pravdu: že jsem dělala dvě práce, abychom měli na hypotéku a kroužky pro děti.

Moje máma mi říkala: „Mileno, nesmíš se vzdát! Bojuj za děti!“ Ale já byla vyčerpaná. Každý den jsem chodila do práce v supermarketu na Smíchově a večer brečela do polštáře v podnájmu na Žižkově.

Jednou mi Klárka pošeptala do telefonu: „Maminko, babička říká, že už tě nikdy neuvidíme.“ To mě zlomilo. Rozhodla jsem se bojovat dál.

Začala jsem si psát deník – každý den jednu stránku o tom, co cítím a co prožívám. Pomohlo mi to nezbláznit se. Postupně jsem našla sílu postavit se Petrově rodině čelem.

Po roce soudních tahanic mi soudkyně dala možnost vídat děti každý druhý víkend. Bylo to málo, ale aspoň něco. Když jsem poprvé po dlouhé době držela Honzíka a Klárku v náručí, věděla jsem, že tohle je moje vítězství.

Petr si brzy našel novou partnerku – Lucii z jejich práce. Věra ji přijala s otevřenou náručí. Děti byly zmatené a často plakaly, když měly odjet zpět k otci.

Jednou večer mi Honzík řekl: „Maminko, proč nás táta nechce mít oba?“ Nedokázala jsem odpovědět. Jen jsem ho objala a slíbila mu, že ho nikdy neopustím.

Dnes žiju sama v malém bytě na Proseku. Pracuji jako účetní ve firmě pana Dvořáka a snažím se začít znovu. Děti vídám pravidelně a pomalu si budujeme nový vztah – bez lží a manipulací.

Někdy se ptám sama sebe: Jak je možné, že ti nejbližší lidé dokážou tolik ublížit? A kde brát sílu odpustit – sobě i jim? Co byste udělali vy na mém místě?