Všechno pro rodinu? Hořká chuť oběti a hypotéky

„Proč jsi zase přišla pozdě? Všichni už čekají na večeři!“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem otevřela dveře bytu. Maminčin hlas byl ostrý jako nůž, který právě krájela cibuli na bramboračku. Svlékla jsem si kabát a cítila, jak se mi v hrudi hromadí vztek i bezmoc. „Mami, měla jsem poradu v práci, nemohla jsem odejít dřív,“ snažila jsem se vysvětlit, ale věděla jsem, že to stejně nemá smysl.

Moje jméno je Jana Novotná a je mi třicet osm let. S manželem Petrem jsme si před sedmi lety vzali hypotéku na byt v paneláku na Jižním Městě. Tehdy jsme byli plní naděje, že konečně budeme mít vlastní prostor, kde budeme moct žít podle sebe. Jenže život není pohádka a vlastní byt se rychle proměnil v další bitevní pole.

Maminka se k nám nastěhovala před třemi lety, když ovdověla. Bylo to těžké období – pro ni i pro mě. Slíbila jsem tátovi na smrtelné posteli, že se o ni postarám. Jenže nikdo mě nepřipravil na to, jak moc dokáže být přítomnost vlastní matky dusivá. Každý den mi připomínala, že bych měla být lepší manželka, lepší dcera, lepší matka svým dvěma dětem. „Za nás jsme všechno zvládali bez stížností,“ opakovala pořád dokola.

Petr to snášel hůř než já. „Jani, já už to fakt nedávám. Nemáme tu ani kousek soukromí. Tvoje máma mě pořád peskuje kvůli všemu – jak věším prádlo, jak vařím kafe, jak mluvím s dětmi…“ šeptal mi večer do polštáře, když jsme si mysleli, že nás nikdo neslyší. Věděla jsem, že má pravdu. Ale co jsem měla dělat? Vyhodit vlastní matku na ulici?

Hypotéka nám každý měsíc ukusovala většinu výplaty. Když přišla inflace a ceny energií vystřelily nahoru, začali jsme počítat každou korunu. Děti – Tomáš a Klárka – rostly a potřebovaly nové boty, školní pomůcky, občas i něco hezkého jen tak pro radost. Já pracovala jako účetní v malé firmě na Pankráci a Petr dělal řidiče tramvaje. Oba jsme byli unavení a podráždění.

Jednoho večera jsem seděla u stolu s hlavou v dlaních a maminka si přisedla. „Jano, měla bys být ráda, že máš střechu nad hlavou. My jsme za socialismu bydleli v jedné místnosti čtyři a nikdo si nestěžoval.“

„Mami, já si nestěžuju… jen už toho mám někdy dost,“ vyklouzlo mi z úst dřív, než jsem si to stačila rozmyslet.

„To je ta dnešní generace! Pořád byste chtěli něco víc! Kdybys nebyla tak tvrdohlavá a vzala si Honzu Dvořáka odvedle, mohla jsi mít klidný život a nemusela bys teď splácet dluhy!“

Zamrazilo mě. Tuhle výčitku jsem slyšela už stokrát. Honza Dvořák byl maminčin favorit – tichý úředník s maminkou za zády a nulovou jiskrou v očích. Ale já chtěla Petra. Chtěla jsem lásku, ne kompromis.

Někdy mám pocit, že se dusím. Že ani vlastní domov není mým útočištěm. Všude slyším jen požadavky: „Uvař večeři! Pomoz dětem s úkoly! Zaplať složenky! Navštiv tetu v nemocnici!“ A když si dovolím říct, že už nemůžu, slyším jen: „To je život.“

Jednou v noci jsem seděla na balkoně a dívala se na světla Prahy. Petr spal a děti taky. Maminka chrápala za tenkou zdí našeho panelákového bytu. Přemýšlela jsem o tom, jestli tohle je opravdu všechno, co mě čeká. Jestli někdy přijde chvíle klidu.

Ráno mě probudil křik z kuchyně. Klárka rozlila mléko a maminka jí vynadala: „Jsi stejně nešikovná jako tvoje matka!“ To už bylo moc i na mě.

„Mami, dost! Takhle s Klárkou mluvit nebudeš!“ vyjela jsem poprvé v životě ostřeji.

Maminka se na mě podívala s očima plnýma slz – nebo vzteku? „Tak už mě tu nechcete? Dobře! Já vám tu jen překážím!“

Děti začaly brečet a Petr mě objal kolem ramen. „Jani, musíme něco změnit…“

Ale co? Kam má jít stará žena bez peněz? A co my? Máme právo na vlastní život?

Ten den jsem šla do práce s hlavou těžkou jako olovo. V kanceláři jsem se rozbrečela před kolegyní Lenkou. „Neboj se říct si o pomoc,“ řekla mi tiše. „Někdy musíš myslet i na sebe.“

Začala jsem hledat možnosti – pečovatelský dům, sociální služby… Ale maminka odmítala všechno: „Já nejsem žádná stará bába na odpis!“

Doma bylo dusno jako před bouřkou. Petr mlčel, děti chodily po špičkách a já měla pocit, že se každým dnem zmenšuji.

Jednoho večera přišel Petr domů dřív. „Jani… našel jsem malý byt k pronájmu kousek od nás. Mohli bychom tam maminku přestěhovat a každý den ji navštěvovat.“

Srdce mi bušilo až v krku. „A co když se urazí? Co když mě už nikdy nebude chtít vidět?“

Petr mě pohladil po vlasech: „A co když konečně začneme žít?“

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, kolik let jsem žila podle očekávání druhých – rodičů, dětí, manžela… A kdy naposledy jsem udělala něco jen pro sebe?

Druhý den jsme si s maminkou sedly ke stolu. „Mami… potřebujeme oba víc prostoru. Pro tebe i pro nás.“

Dlouho mlčela. Pak jen tiše řekla: „Já vím.“

Za měsíc se maminka stěhovala do malého bytu s výhledem na park. Chodíme za ní každý den – někdy s dětmi, někdy sama. Není to jednoduché a někdy mám výčitky svědomí.

Ale poprvé po letech mám pocit, že dýchám.

A tak se ptám: Je sobecké chtít vlastní život? Nebo je to jediná cesta ke štěstí? Co byste udělali vy na mém místě?