Už nemůžu být zachráncem: Když rodina bere, ale nikdy nedává

„Tomáši, prosím tě, nemohl bys nám zase půjčit na nájem? Už nám hrozí exekuce…“ slyším v telefonu zoufalý hlas své sestry Jany. Je pátek večer, sedím u stolu s hlavou v dlaních a vím, co přijde dál. Vždycky to přijde. „Vždyť víš, že bychom ti to vrátili, kdybychom mohli…“ dodává tiše, jako by tím chtěla předem omluvit, že to nikdy neudělají.

Zhluboka se nadechnu a snažím se potlačit vztek. „Jano, už jsem vám letos poslal peníze čtyřikrát. Kdy to skončí? Proč si nenajdete práci oba s Petrem? Vždyť už jsou děti větší…“

Na druhém konci je ticho. Pak jen tiché popotahování. „Ty nevíš, jak je to těžké… Petr má zase bolavá záda a já… já prostě nemůžu.“

Zavěsím a chvíli jen sedím v tichu. V hlavě mi běží všechny ty roky: jak jsem po smrti rodičů zůstal sám s mladší sestrou, jak jsem se staral o ni i o babičku, jak jsem makal na dvě směny v továrně, abychom měli co jíst. Jana byla vždycky ta křehká, ta, kterou je třeba chránit. Jenže teď je jí čtyřicet a pořád čeká, že ji někdo zachrání.

A není to jen Jana. Můj bratranec Karel – věčný student, co nikdy nedostudoval, ale zato má vždycky plnou ledničku, když přijedu na návštěvu. „Hele, Tomáši, nemáš nějakou práci bokem? Potřeboval bych si něco přivydělat… Ale ne moc těžkýho, víš jak.“

A teta Marie? Ta mi pravidelně volá kvůli „malé půjčce na léky“, ale když jsem jí jednou přinesl skutečné léky místo peněz, urazila se a měsíc se mnou nemluvila.

Moje žena Lucie už to dávno nevydržela. „Tomáši, nejsi jejich bankomat! Máme taky svoje děti! Chceš, aby naše Klárka a Honzík jednou žili stejně jako tvoje sestra?“ křičela na mě před půl rokem. Tehdy jsem jí slíbil, že už to omezím. Ale pak přišla další prosba o pomoc – a já zase povolil.

Doma je dusno. Lucie se mnou skoro nemluví. Děti cítí napětí a ptají se mě, proč je maminka smutná. A já? Já se cítím jako zrádce – buď své rodiny vlastní krve, nebo té nové, kterou jsem si vybudoval.

Jednou večer sedíme s Lucií u televize. Ona mlčky skládá prádlo a já přemýšlím, jestli mám zvednout telefon – Jana volá už potřetí dneska. „Víš co?“ řekne najednou Lucie tiše. „Já už tohle dál nechci žít. Buď budeš žít pro nás, nebo pro ně.“

Zamrazí mě. Vím, že má pravdu. Ale jak mám odmítnout vlastní krev? Vždyť jsme si slíbili po smrti rodičů držet při sobě… Jenže kde je hranice mezi pomocí a zneužíváním?

Další den jdu za Janou osobně. Její byt je špinavý, děti sedí u televize v roztrhaných teplácích a Petr leží na gauči s mobilem v ruce. „Jano,“ začnu opatrně, „musíme si promluvit.“

„Zase nám nechceš pomoct?“ vyjede na mě hned Petr. „To se ti to mluví, když máš dobrou práci!“

„A proč myslíš, že ji mám? Protože jsem makal! Protože jsem si nikdy nic nenechal zadarmo!“ vybuchnu poprvé v životě před nimi.

Jana se rozpláče. Děti se schovají do pokoje. Petr jen pokrčí rameny: „Tak si běž domů za tou svojí bohatou rodinkou.“

Odcházím s pocitem viny i úlevy zároveň. Doma mě Lucie obejme a poprvé po dlouhé době cítím klid.

Ale stejně mě to trápí. Co když je opravdu nechám padnout na dno? Co když jim tím ublížím víc než pomáháním?

Sedím večer na balkoně a dívám se na světla Prahy. V hlavě mi zní otázka: Mám právo žít svůj život bez toho, abych pořád zachraňoval ostatní? Nebo je rodina opravdu nade vše – i když vás to ničí?

Co byste udělali vy? Je správné říct dost i vlastní krvi?