Stín zapomnění: Moje čtyřicáté narozeniny, na které rodina zapomněla

„Mami, kde jsou moje ponožky?“ ozvalo se z chodby. „V pračce, Adame!“ odpovídám automaticky, aniž bych odtrhla pohled od okna. Venku je šedivo, typický březnový den v Praze, kdy se jaro ještě bojí ukázat. Dnes mám čtyřicet. Čtyřicet let. V hlavě mi to zní jako cizí číslo, které ke mně nepatří. Čekám na něco – na telefonát, na zprávu, na objetí. Na znamení, že pro někoho znamenám víc než jen služku a kuchařku.

Manžel Petr ráno vstal dřív než obvykle. „Musím do práce, mám důležitou poradu,“ zamumlal a políbil mě do vlasů. Ani slovo o narozeninách. Syn Adam si v rychlosti obul boty a zabouchl za sebou dveře. Dcera Klára už dávno odešla na gympl, aniž by se rozloučila. V kuchyni zůstalo ticho a já s ním.

Sedím u stolu a dívám se na svůj mobil. Žádné nové zprávy. Žádné notifikace na Facebooku, žádné gratulace od rodičů, sestry nebo kamarádek. Všichni mají své životy, své starosti. Ale já? Jsem tu vůbec ještě pro někoho?

Vzpomínám na dětství v malém bytě na Žižkově. Máma vždycky pekla dort a táta zpíval falešně „Všechno nejlepší“. Byli jsme chudí, ale šťastní. Teď mám vlastní rodinu, větší byt, dvě děti a manžela – a přesto se cítím prázdná.

Zazvoní telefon. Srdce mi poskočí nadějí. Ale je to jen operátorka z banky s nabídkou půjčky. Položím sluchátko a v očích mě pálí slzy. Proč si nikdo nevzpomněl? Proč jsem tak neviditelná?

Odpoledne přijde Petr domů dřív. „Ahoj,“ řekne a sedne si k televizi. „Co bude k večeři?“ ptá se bez zájmu.

„Dneska nic,“ odpovím tiše.

„Jak to myslíš?“ otočí se na mě překvapeně.

„Dneska mám narozeniny,“ řeknu a hlas se mi třese.

Petr chvíli mlčí, pak si povzdechne: „Promiň, úplně jsem zapomněl… Měl jsem toho dneska moc.“

Adam i Klára přijdou domů až večer. Klára si ani nesundá sluchátka z uší, Adam hned mizí do svého pokoje. Nikdo si nevšimne mého smutku.

Sedím v kuchyni a dívám se na staré fotky v albu. Na jedné jsem s Petrem na Karlově mostě, usmíváme se a držíme za ruce. Kdy jsme se tak vzdálili? Kdy jsem přestala být pro něj důležitá?

Navečer mi zavolá sestra Jana. „Promiň, Eliško, úplně jsem zapomněla! Měla jsem dneska tolik práce… Všechno nejlepší!“ Její hlas zní unaveně a vzdáleně.

„Díky,“ odpovím stroze.

„Co slavíš?“ ptá se.

„Nic,“ řeknu upřímně.

Po telefonu slyším ticho. Pak Jana rychle změní téma a rozloučí se.

Jdu do koupelny a dívám se do zrcadla. Vidím ženu s kruhy pod očima, unavenou a zlomenou. Kde je ta Eliska, která měla sny? Která chtěla cestovat, psát knihy, žít naplno?

Večer sedíme u stolu všichni čtyři. Nikdo nemluví. Petr sleduje zprávy, děti koukají do mobilů. Já jen tiše sedím a přemýšlím, jestli tohle je život, který jsem si přála.

Najednou mi rupnou nervy.

„Víte vůbec, jaký je dneska den?“ vyhrknu.

Všichni ke mně zvednou oči.

„Mám narozeniny! Čtyřicet! A nikdo z vás si nevzpomněl!“

Adam se zarazí: „Promiň, mami…“ Klára jen pokrčí rameny.

Petr vstane a obejme mě: „Omlouvám se… Nechtěl jsem ti ublížit.“

Ale omluvy už nestačí. Slzy mi tečou po tváři a já vím, že něco musí změnit.

Ten večer nemůžu usnout. Přemýšlím o svém životě – o tom, jak jsem všechno obětovala rodině a zapomněla na sebe. Proč ženy v Česku pořád musí být ty silné, které všechno zvládnou samy? Proč je samozřejmé, že máma je tu vždycky pro všechny – ale nikdo není pro ni?

Ráno vstanu dřív než ostatní. Napíšu Petru vzkaz: „Odcházím na víkend k Janě. Potřebuju být chvíli sama.“

Balím si pár věcí a odcházím z bytu. Venku je chladno, ale cítím zvláštní úlevu. Možná poprvé za dlouhou dobu myslím jen na sebe.

Cestou k Janě přemýšlím: Co kdybych začala žít jinak? Co kdybych konečně začala dělat to, co mě baví? Co kdybych si dovolila být šťastná?

Možná je čas přestat být neviditelná.

A co vy? Zažili jste někdy pocit, že jste pro svou rodinu neviditelní? Myslíte si, že je možné najít ztracenou sebeúctu i po letech obětování?