Neviditelná v srdci vlastní rodiny: Příběh Jany Novotné

„Mami, kde mám čistý tričko?“ ozvalo se z chodby, zatímco jsem stála u dřezu a snažila se setřít mastnotu, která nešla dolů už třetí den. „V šuplíku, Adame!“ odpověděla jsem, ale můj hlas zanikl v rachotu televize, kde běžel fotbal. Manžel Petr seděl na gauči, oči přilepené k obrazovce, a já měla pocit, že kdybych zmizela, nikdo by si toho ani nevšiml.

Vždycky jsem si myslela, že naše rodina je pevná. Že když budeme držet při sobě, nic nás nerozdělí. Ale poslední roky jsem čím dál častěji cítila, že jsem jen stínem v domě, který jsem kdysi s láskou zařizovala. Dcery Klára a Lucie mě míjely s mobilem v ruce, odpovídaly jednoslovně a jejich svět byl pro mě čím dál uzavřenější. Petr se mnou mluvil jen o tom, co je potřeba koupit nebo opravit. Všechno ostatní bylo zbytečné.

Jednoho večera jsem seděla u stolu s hrnkem čaje a poslouchala ticho. Adam bouchl dveřmi od pokoje, Klára se smála do telefonu a Petr si otevřel pivo. „Jano, kde máme dálkový?“ zeptal se bez očního kontaktu. „Nevím, Petře,“ odpověděla jsem tiše. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už mě nikdo neposlouchá. Že jsem tu jen proto, aby všechno fungovalo – prádlo bylo vyprané, lednice plná a večeře na stole.

Začala jsem si psát deník. Potřebovala jsem někde ventilovat to prázdno, které mě dusilo. „Dneska jsem zase nebyla slyšet,“ napsala jsem jednou. „Možná kdybych odešla, všimli by si až ráno, že není snídaně.“ Ale odejít? Kam bych šla? Celý život jsem obětovala rodině. V práci v knihovně jsem byla ta usměvavá paní Jana, která poradí s výběrem knihy. Doma jsem byla neviditelná.

Jednou večer jsem zaslechla Kláru, jak si stěžuje kamarádce: „Máma je hrozně otravná, pořád něco řeší.“ Zastavilo se mi srdce. Opravdu mě tak vidí? Vždyť já jen chtěla vědět, jak se má. Když jsem to řekla Petrovi, mávl rukou: „To jsou puberťáci, neřeš to.“ Ale já to řešila. Každou noc.

Jednoho dne přišel Adam domů pozdě a já mu vyčítala, že nedal vědět. „Ty mi stejně nerozumíš,“ vyštěkl na mě a zabouchl dveře od pokoje. Seděla jsem na schodech a brečela. Petr prošel kolem mě do koupelny a ani se nezastavil.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky do parku u řeky. Tam jsem potkávala paní Martu z vedlejšího domu. „Jano, co je s tebou? Jsi nějaká smutná,“ zeptala se jednou upřímně. A já jí to všechno řekla – o tom, jak se doma cítím sama, jak mám pocit, že už nejsem potřebná. Marta mě objala a řekla: „Musíš začít myslet i na sebe.“

Ale jak? Když jsem jednou navrhla rodinný výlet na Sázavu, Petr jen protočil oči: „Zase nějaký tvůj nápad…“ Děti odmítly rovnou. Seděla jsem pak sama v kuchyni a dívala se na staré fotky – usměvavé tváře, objetí u vánočního stromku… Kam se to všechno podělo?

Jednou večer jsem už nevydržela a zvýšila hlas: „Víte vůbec, kdo tady pro vás každý den vaří a uklízí? Víte vůbec, jak se cítím?“ Všichni na mě překvapeně koukali. Klára protočila oči: „Mami, nebuď hysterická.“ Petr vstal: „Jano, nech toho.“

V tu chvíli mi došlo, že pokud něco nezměním já sama, nezmění se nic. Začala jsem chodit na keramiku do místního domu dětí a mládeže. Poprvé po letech jsem měla pocit, že něco tvořím jen pro sebe. Seznámila jsem se s dalšími ženami – Alenou a Zuzanou – které také řešily podobné pocity osamění.

Jednou večer jsem přišla domů později než obvykle. Petr seděl u stolu a vypadal rozpačitě: „Kde jsi byla?“ zeptal se poprvé za dlouhou dobu s opravdovým zájmem v hlase. „Na keramice,“ odpověděla jsem klidně. Děti si všimly nové vázy na stole a Klára dokonce pochválila její barvu.

Začala jsem si víc stát za svým – když mi bylo smutno, šla jsem ven nebo si četla knihu místo nekonečného uklízení. Petr si toho všiml: „Jsi nějaká jiná,“ řekl jednou večer. „Možná konečně sama sebou,“ odpověděla jsem.

Není to jednoduché. Stále mám dny, kdy se cítím neviditelná. Ale už vím, že pokud chci být šťastná, musím být slyšet – i kdyby to znamenalo jít proti proudu vlastní rodiny.

Někdy přemýšlím: Kolik žen kolem nás žije stejně neviditelně? A kolik z nás najde odvahu říct dost? Co byste udělali vy na mém místě?