Mezi dvěma světy: Když se sestry hádají o peníze i minulost

„To snad nemyslíš vážně, Hano! Proč bych měla platit víc, když tu trávíš celé léto s dětmi a já přijedu sotva na víkend?“ vyhrkla jsem, až se mi hlas zlomil. Stály jsme v kuchyni našeho starého rodinného domu v Jizerských horách, kde jsme s Hanou vyrůstaly, a mezi námi se vznášela dusivá směs vzteku a zklamání. Venku pršelo, kapky bubnovaly na parapet a já měla pocit, že každá z nich je dalším úderem do mého srdce.

Hana se na mě podívala s očima plnýma slz a vzteku. „Ty vůbec nevíš, jaké to je! Já tu musím všechno opravovat, sekat trávu, starat se o zahradu. Ty přijedeš, vypiješ si kafe a zase zmizíš do Prahy. Ale účty bychom měly platit napůl, protože dům je nás obou!“

Vzpomněla jsem si na naše dětství. Jak jsme s Hanou běhaly po zahradě, hrály si na schovávanou mezi malinami a večer se tiskly k sobě pod peřinou, když venku hřmělo. Naši rodiče nás učili, že rodina je základ. Jenže teď jsme tu stály jako dvě cizí ženy, každá na jiné straně kuchyňského stolu.

„Víš co? Možná bychom ten dům měly prodat a mít klid,“ řekla jsem tiše. Ta věta visela ve vzduchu jako hrozba. Hana zbledla.

„To nemyslíš vážně! To bys zradila mámu i tátu. Vždyť tohle je jediné místo, kde jsme ještě spolu…“

Zamrazilo mě. Věděla jsem, že má pravdu. Ale zároveň jsem cítila, jak mě dusí pocit nespravedlnosti. V Praze jsem makala od rána do večera, abych uživila rodinu a splácela hypotéku. Hana byla na mateřské, její muž často pryč za prací v Německu. Dům na horách byl pro ni útočištěm, pro mě spíš přítěží.

„A co bys chtěla? Abych platila polovinu elektřiny i vody, když tu nejsem? To není fér!“

Hana si utřela slzy hřbetem ruky. „Fér? A bylo fér, když jsi odešla do Prahy a nechala mě tu samotnou s mámou, když byla nemocná? Všechno jsem táhla sama! Ty jsi měla svůj život…“

Ta slova mě bodla jako nůž. Vzpomněla jsem si na mamčinu nemoc, na výčitky svědomí, které mě pronásledují dodnes. Tehdy jsem utekla před bolestí i odpovědností. Hana zůstala.

„To není pravda… Já… Já jsem to nezvládla,“ zašeptala jsem.

Chvíli bylo ticho. Venku se rozpršelo ještě víc a já cítila, jak mi po tváři stékají slzy. Hana přešla ke mně a objala mě. „Já vím. Ale bolí to.“

Sedly jsme si ke stolu a mlčky popíjely čaj. Každá ponořená do svých myšlenek. Pak Hana tiše řekla: „Možná bychom si měly všechno vyříkat. Nejen účty.“

Přikývla jsem. „Možná bychom měly začít od začátku.“

Začaly jsme probírat všechny výdaje – elektřinu, vodu, dřevo na topení. Zjistily jsme, že většina účtů opravdu připadá na Haninu rodinu, ale některé věci – třeba opravy střechy nebo nové okapy – jsou investice do společného majetku.

„Co kdybychom si vedly tabulku? Každý měsíc zapíšeme, kdo co platil a kdo tu byl jak dlouho. A větší opravy rozdělíme napůl,“ navrhla jsem.

Hana chvíli mlčela a pak přikývla. „Dobře. Ale slib mi, že sem budeš jezdit častěji. Nejen kvůli penězům.“

Usmála jsem se přes slzy. „Slibuju.“

Ten večer jsme spolu seděly dlouho do noci a povídaly si o všem možném – o dětech, o práci, o tom, jak moc nám chybí rodiče. Uvědomila jsem si, že hádka o peníze byla jen špička ledovce. Pod ní se skrývaly roky nevyřčených bolestí a křivd.

Když jsem druhý den odjížděla zpět do Prahy, cítila jsem zvláštní klid i smutek zároveň. Věděla jsem, že cesta ke smíření bude dlouhá a plná překážek.

Doma jsem seděla u okna a přemýšlela: Proč je někdy tak těžké říct „promiň“ těm nejbližším? A stojí vůbec nějaké peníze za to, abychom přišli o rodinu?