Mezi dvěma ohni: Srdce matky na zkoušce

„Tak už toho nech, mami! Nechápeš, že tímhle nám jen škodíš?“ Tomášův hlas se mi zarývá do srdce jako nůž. Stojím v kuchyni našeho bytu na Žižkově, ruce se mi třesou a v očích mě pálí slzy. Petra, jeho žena, stojí opodál, ruce založené na prsou, tvář napjatá. Vzduch je hustý, dusivý. Všechno to začalo tak nevinně – chtěla jsem jim pomoct s malou Aničkou, když oba pracují dlouho do večera. Ale teď tu stojím jako vetřelec ve vlastním domě.

„Já už sem nechci chodit,“ pronese Petra ledově. „Pořád se do všeho pleteš. Tomáš je dospělý, nepotřebuje tě pořád za zadkem.“

Cítím, jak se mi hroutí svět. Vždyť jsem Tomáše vychovávala sama, po smrti jeho otce. Byli jsme na všechno dva – já a on. Všechno jsem mu obětovala, abych mu dala lepší život. A teď? Teď jsem ta špatná, co rozvrací jejich manželství.

„Petro, já jsem jen chtěla pomoct…“ šeptám zlomeně.

„Pomoc? To si myslíš ty! Ale ve skutečnosti nás dusíš. Nemůžeme dýchat!“ vybuchne Petra a odchází z kuchyně. Tomáš tam stojí, dívá se na mě a já v jeho očích vidím něco cizího. Už to není ten malý kluk, co ke mně běžel s rozbitým kolenem.

Zůstávám sama. Sednu si ke stolu a hlavu složím do dlaní. V hlavě mi běží vzpomínky – první den ve školce, maturita, jak jsme spolu pekli vánočku… Vždycky jsem byla jeho oporou. A teď? Teď mě nepotřebuje. Nebo hůř – nechce mě.

Dny plynou v tichu. Tomáš mi nevolá, Petra mi neodpovídá na zprávy. Aničku vídám jen na fotkách na Facebooku. Sousedka paní Novotná se mě ptá, proč už nevodím kočárek do parku. Jen pokrčím rameny a rychle změním téma.

Jednoho večera sedím u televize, když zazvoní telefon. Je to Tomáš.

„Mami… můžeme si promluvit?“ jeho hlas je unavený.

„Samozřejmě, přijďte kdykoliv,“ odpovídám rychle.

Za hodinu stojí ve dveřích. Sám. Vypadá starší, unavenější.

„Petra… je naštvaná. Myslí si, že tě mám radši než ji. Že pořád dávám přednost tobě.“

„A má pravdu?“ ptám se tiše.

Tomáš se posadí naproti mně.

„Nevím… Jsi moje máma. Ale mám i rodinu. Musím být s nimi.“

Mlčíme. Cítím, jak se mezi námi rozprostírá propast.

„Mami… potřebuju tě, ale jinak než dřív. Musíš nám dát prostor.“

Ta slova mě bolí, ale chápu je. Vždyť jsem sama kdysi bojovala s tchyní – Tomášovou babičkou. Tehdy jsem si říkala, že nikdy nebudu taková…

Další týdny se snažím být opatrnější. Nevolám každý den, nenabízím se s hlídáním. Je mi smutno, připadám si zbytečná. Večer sedím u okna a dívám se na světla Prahy. Kde je moje místo? Jsem ještě součástí jejich života?

Jednou přijde zpráva od Petry: „Můžeme přijít na nedělní oběd?“ Srdce mi poskočí radostí i obavou zároveň.

V neděli připravuji svíčkovou podle receptu své maminky. Když přijdou, Anička ke mně běží a objímá mě kolem krku.

Petra je zdrženlivá, ale usměje se: „Děkujeme za pozvání.“

Oběd probíhá v napjaté atmosféře. Snažím se být milá, nevnucuji se s radami ani otázkami.

Po jídle jdeme s Aničkou do parku. Tomáš zůstává doma s Petrou.

„Babičko, proč jsi smutná?“ ptá se Anička nevinně.

Usměju se: „Jen někdy nevím, jestli dělám všechno správně.“

Večer mi Tomáš píše: „Děkujeme za oběd. Petra říkala, že to bylo fajn.“

Možná je to začátek nového vztahu – jiného než dřív, ale možná zdravějšího pro všechny.

Sedím u okna a přemýšlím: Je možné být dobrou matkou i tehdy, když už vaše dítě potřebuje hlavně prostor? Kde je hranice mezi láskou a vměšováním? Co byste udělali vy na mém místě?