„Mami, on se chce rozloučit“ – Jak mě zrada mého muže zlomila a proč jsem musela odejít

„Mami, on se chce rozloučit.“

Ta slova mi rezonují v hlavě už týdny. Stojím v předsíni našeho bytu na Vinohradech, v ruce držím klíče a srdce mi buší až v krku. Můj osmiletý syn Matěj stojí mezi mnou a jeho otcem, jako by byl poslední most mezi dvěma břehy, které se právě rozpadly.

„Martino, prosím tě…“ ozve se Petr, můj muž, s tím jeho unaveným pohledem, který jsem poslední roky tak nenáviděla. „Musíme si promluvit.“

„O čem? O tom, jak jsi mi lhal? O té tvojí Lucii z práce?“ vyprsknu a cítím, jak mi hoří tváře. Matěj se ke mně přitiskne a já ho obejmu. V tu chvíli vím, že už nikdy nebude nic jako dřív.

Petr mlčí. Vím, že nemá co říct. Všechno už bylo řečeno – v těch nočních hádkách, v tichých ránech u snídaně, v jeho pohledech do mobilu, když si myslel, že spím. Roky jsem předstírala, že to nevidím. Že je to jen moje paranoia. Ale když jsem našla ty zprávy…

„Mami, půjdeš pryč?“ zeptá se Matěj tiše. Jeho oči jsou plné slz a já mám pocit, že se mi srdce roztrhne na tisíc kousků.

„Musím na chvíli odjet, broučku,“ šeptám a hladím ho po vlasech. „Ale vždycky budu tvoje máma. Nikdy tě neopustím.“

Petr se na mě dívá s výčitkou. „Tohle mu nemůžeš udělat.“

„A co jsi udělal ty nám?“ vyletí ze mě dřív, než to stihnu zastavit.

V ten den jsem poprvé pochopila, jaké to je být opravdu sama. Sbalila jsem si pár věcí do kufru – pár knih, fotku Matěje, svetr od mámy – a odešla jsem. Nevěděla jsem kam. Jen pryč. Pryč od lží, od bolesti, od sebe samé, která už nevěděla, kdo vlastně je.

První týdny byly jako mlha. Spala jsem u kamarádky Aleny na Žižkově a celé dny jen brečela. Matěj mi volal každý večer před spaním a já předstírala úsměv. „Neboj se, mami je v pořádku.“ Ale nebyla jsem.

Jednou večer mi Alena nalila sklenku vína a řekla: „Marti, proč neodjedeš někam dál? Tady tě všechno dusí.“

A tak jsem jednoho rána koupila jednosměrnou jízdenku do Brna – a pak dál do Mikulova. Tam jsem našla malý penzionek a začala pracovat jako pokojská. Bylo to ponižující? Ano. Ale aspoň jsem nemusela každý den potkávat Petra nebo jeho matku na chodbě domu.

Jednoho dne přišel e-mail: nabídka práce v Českém centru v Římě. Nevěřila jsem vlastním očím. Italštinu jsem uměla jen trochu – z večerních kurzů na jazykovce v Praze. Ale něco ve mně řeklo: „Zkus to.“

Matěj byl u táty na prázdninách. Když jsem mu volala a řekla mu o Římě, mlčel dlouho.

„Mami… budeš daleko.“

„Já vím, broučku. Ale budu ti volat každý den. A přijedeš za mnou na prázdniny.“

„A táta?“

Zaváhala jsem. „Táta tě má rád. Ale já musím najít sama sebe.“

V Římě bylo všechno jiné – slunce, lidé, jazyk i vůně kávy ráno na ulici. První týdny jsem byla ztracená – neuměla jsem si objednat ani pizzu bez toho, abych nezrudla trapností. Ale pomalu jsem začala dýchat jiný vzduch.

Večer jsem sedávala na balkonku malého bytu s výhledem na starý kostel a psala Matějovi dopisy. Petr mi posílal fotky – Matěj na kole, Matěj s babičkou na chalupě… Každá fotka byla jako rána do srdce.

Jednou mi Matěj napsal: „Mami, kdy přijedeš domů?“

Nevěděla jsem, co odpovědět.

Začala jsem chodit do českého kostela v Římě – tam jsem potkala Janu z Ostravy, která tu žila už deset let. Povídaly jsme si o všem – o dětech, o mužích, o tom, jak těžké je začít znovu.

Jednou večer jsme seděly u vína a Jana řekla: „Víš, Marti… někdy musíš všechno ztratit, abys zjistila, co opravdu chceš.“

Ale co když už nevím? Co když už neumím věřit? Každý den si kladu otázku: byla jsem zbabělá? Měla jsem zůstat kvůli Matějovi? Nebo je lepší ukázat mu, že i máma může být šťastná?

Petr mi jednou napsal dlouhý e-mail: „Promiň mi všechno. Ale Matěj tě potřebuje.“

Seděla jsem dlouho nad klávesnicí a nevěděla, co odpovědět.

Dnes je to rok od mého odchodu. Matěj za mnou přijel na léto – chodili jsme po římských ulicích a smáli se spolu jako dřív. Ale když odjížděl zpátky do Prahy, plakal.

Každý večer si říkám: Udělala jsem správně? Může člověk ještě někdy věřit po takové zradě? A co byste udělali vy na mém místě?