Když se slib rozpadne: Narození Tomáška a ticho mých rodičů

„Mami, prosím tě, můžeš přijet? Já už fakt nemůžu…“ šeptám do telefonu, zatímco Tomášek křičí v pozadí a já cítím, jak mi slzy stékají po tvářích. Je půl třetí ráno, v paneláku na Jižním Městě je ticho, jen v našem bytě se ozývá zoufalý pláč. „Kláro, teď to nejde. My s tátou zítra brzo vstáváme. Zkus ho ještě pochovat,“ odpoví máma unaveně a rychle zavěsí.

Zůstávám stát v kuchyni, opřená o lednici, s mobilem v ruce a pocitem, že jsem právě přišla o poslední zbytek jistoty. Ještě před pár měsíci mi máma slibovala, že mi bude pomáhat. „Neboj se, Klárko, až se Tomášek narodí, budeme tu pro tebe. Vždyť jsme tvoji rodiče!“ říkala s úsměvem na rodinné oslavě. Tehdy jsem tomu věřila. Věřila jsem, že rodina drží pohromadě, že když přijde krize, podržíme se navzájem. Ale teď? Teď mám pocit, že jsem na všechno sama.

Tomášek se narodil v lednu. Byla to dlouhá a těžká zima. Můj muž Petr pracoval dvanáctky v nemocnici jako sanitář a domů chodil vyčerpaný. Já byla na mateřské, zavřená v malém bytě s miminkem, které skoro nespalo a pořád plakalo. První týdny jsem zvládala – říkala jsem si, že je to normální, že si musíme zvyknout. Ale únava se hromadila a já začala mít pocit, že se dusím.

Jednou večer jsem seděla u stolu s hlavou v dlaních a Petr ke mně přišel: „Klárko, co kdybychom poprosili tvoje rodiče o pomoc? Vždyť říkali, že budou jezdit.“ Jenže když jsme jim zavolali, vždycky měli nějakou výmluvu. „Teď máme divadlo,“ „Jedeme na chalupu,“ „Táta je nachlazený.“ A tak to šlo pořád dokola.

Začala jsem si připadat jako břemeno. Jako někdo, kdo obtěžuje vlastní rodiče. Přitom jsem si vždycky myslela, že naše rodina je jiná. Že jsme si blízcí. Když jsem byla malá, máma mě vodila do školky, táta mě učil jezdit na kole. O víkendech jsme jezdili na výlety do Českého ráje nebo na houby do lesa za Mladou Boleslaví. Ale teď? Jako by všechno to hezké zmizelo.

Jednou jsem sebrala odvahu a řekla mámě do očí: „Mami, proč za mnou nejezdíte? Proč mi nepomůžete?“ Podívala se na mě překvapeně a řekla: „Klárko, my jsme si taky chtěli trochu užít důchodu. Celý život jsme pracovali kvůli vám dětem. Teď máme konečně čas na sebe.“

Ta slova mě bodla do srdce. Vždyť já po nich nechci celý život! Jen pár hodin týdně… Jen abych mohla jít k zubaři nebo si na chvíli lehnout. Ale máma byla neoblomná.

Začala jsem závidět kamarádkám z mateřského centra. Některé měly babičky na telefonu – přijely kdykoliv bylo potřeba, přinesly polévku nebo vzaly děti ven. Já měla jen ticho v telefonu a pocit viny.

Jednou večer Petr přišel domů a našel mě sedět na zemi u postýlky s uplakanýma očima. „Klárko, takhle to dál nejde. Musíme něco změnit.“ Rozhodli jsme se najmout paní na hlídání – paní Jitka byla laskavá a ochotná, ale nebyla to rodina.

Začala jsem přemýšlet: Je tohle normální? Jsou české rodiny opravdu tak vzdálené? Nebo jsme jen my měli smůlu?

Jednou jsme jeli k rodičům na nedělní oběd. Seděli jsme u stolu a máma vyprávěla o výletu do Karlových Varů. Tomášek začal plakat a já ho šla přebalit do ložnice. Slyšela jsem je šeptat v kuchyni:

„Myslíš, že to zvládne?“ ptal se táta tiše.
„Musí,“ odpověděla máma tvrdě. „My jsme taky všechno zvládli sami.“

V tu chvíli jsem pochopila – pro ně je moje prosba o pomoc slabost. Něco, co oni nikdy nedovolili sami sobě přiznat.

Začala jsem být naštvaná i smutná zároveň. Proč je tak těžké říct si o pomoc? Proč se v Česku pořád čeká, že matka všechno zvládne sama?

Jednou večer mi volala kamarádka Jana: „Kláro, pojď ven na kafe! Máma mi pohlídá malou.“ Chtěla jsem jí říct pravdu – že nemám nikoho, kdo by mi Tomáška pohlídal – ale místo toho jsem jen zamumlala výmluvu.

Čím víc dní ubíhalo, tím víc jsem cítila prázdno mezi mnou a rodiči. Přestali jsme si volat. Když jsme se viděli na rodinných oslavách, bylo to strojené a povrchní.

Jednou večer sedím u okna s hrnkem studeného čaje a dívám se na světla paneláků kolem sebe. Kolik dalších matek tu sedí stejně jako já? Kolik z nás čekalo podporu od rodiny a místo toho našlo jen ticho?

Možná jsem byla naivní. Možná se české rodiny opravdu mění – každý chce žít svůj život a staré sliby už nic neznamenají.

Ale někdy si říkám: Je špatné chtít od rodičů pomoc? Nebo je špatné čekat od rodiny víc než jen povinné návštěvy?

Co myslíte vy? Je tohle nová realita českých rodin? Nebo mám ještě doufat?