Když manžel odjel na služební cestu a už se nevrátil: Příběh o zradě, ztrátě a hledání sebe sama

„Mami, kdy přijede táta?“ ozvalo se z dětského pokoje, zatímco jsem bezmyšlenkovitě míchala polévku. Bylo to přesně sedm dní od chvíle, kdy Petr odešel s kufrem v ruce. „Za pár dní, Aničko,“ odpověděla jsem tehdy, aniž bych tušila, že lžu. V tu chvíli mi v kapse zavibroval mobil. Otevřela jsem zprávu a svět se mi rozpadl pod rukama: „Začínám nový život. Omlouvám se. Petr.“

Zírala jsem na ta slova, jako by byla napsaná v cizím jazyce. V hlavě mi hučelo, srdce mi bušilo až v krku. Všechno bylo najednou rozmazané – zvuk vařící vody, Aniččin hlas, dokonce i vlastní dech. „To je nějaký omyl,“ šeptala jsem si pro sebe. Ale nebyl.

Petr byl vždycky spolehlivý. Pracoval jako obchodní zástupce pro jednu firmu v Brně, služební cesty byly běžnou součástí jeho práce. Nikdy jsem neměla důvod mu nevěřit. Vždycky se vrátil – unavený, ale s úsměvem, s čokoládou pro Aničku a s kytkou pro mě. Tentokrát ale ne.

První noc jsem nespala vůbec. Seděla jsem v kuchyni, dívala se na jeho hrnek s nápisem „Nejlepší táta“ a přemýšlela, co jsem udělala špatně. Proč? Proč odešel? Proč nám to neřekl osobně? Proč mi nechal jen pár slov v SMS?

Druhý den jsem volala jeho matce. „Nevím, co se děje, Jano,“ řekla mi do telefonu jeho maminka, „ale Petr mi taky nebere telefon.“ V jejím hlase byla slyšet úzkost i vztek. „Tohle by přece neudělal! Má přece rodinu!“

Začaly chodit zprávy od známých: „Slyšeli jsme něco o Petrovi?“ „Je všechno v pořádku?“ Musela jsem lhát: „Má hodně práce.“ Ale pravda byla taková, že jsem nevěděla nic.

Třetí den přišel e-mail od jeho šéfa: „Dobrý den, paní Nováková, Petr nám oznámil, že končí pracovní poměr. Přejeme hodně štěstí.“ Zůstala jsem sedět u počítače a dívala se na obrazovku. Takže to nebyl jen úlet – on opravdu zmizel.

Anička začala být neklidná. „Mami, proč je táta pryč tak dlouho?“ ptala se večer před spaním. „Má hodně práce,“ opakovala jsem jako kolovrátek a cítila, jak se mi láme hlas.

Čtvrtý den jsem našla odvahu napsat Petrovi zprávu: „Prosím tě, aspoň mi řekni proč. Kvůli Aničce.“ Odpověď nepřišla.

Pátý den jsem šla do práce jako tělo bez duše. Kolegové si šeptali za zády. Moje kamarádka Lenka mě vzala stranou: „Jano, jestli potřebuješ přespat u mě nebo si popovídat…“ Rozbrečela jsem se jí na rameni jako malá holka.

Šestý den přišla další rána – Petr si vybral všechny peníze ze společného účtu. Zůstalo tam pár stovek. Volala jsem do banky, ale nic víc mi říct nemohli. Byla jsem najednou nejen sama, ale i bez prostředků.

Sedmý den jsem už jen seděla na gauči a dívala se do prázdna. Anička si hrála s panenkami a občas se na mě podívala těma svýma velkýma očima plnýma otázek.

Pak zazvonil zvonek. Otevřela jsem dveře a tam stála moje sestra Eva. „Všechno vím,“ řekla tiše a objala mě. „Tohle zvládneme.“

Začaly týdny plné nejistoty a bolesti. Musela jsem si najít druhou práci – večer jsem uklízela kanceláře v centru města. Aničku hlídala Eva nebo moje maminka. Každý večer jsem usínala vyčerpaná a ráno vstávala s pocitem prázdnoty.

Jednou večer přišla Anička s dopisem: „Mami, napsala jsem tátovi.“ Podala mi papír popsaný dětským písmem: „Tati, proč jsi odešel? Já tě mám ráda.“ Slzy mi tekly po tváři a nebyla jsem schopná jí odpovědět.

Po dvou měsících přišel od Petra dopis – krátký, strohý: „Omlouvám se, Jano. Potkal jsem někoho jiného. Nechci vám ubližovat víc než musím. Postarám se o Aničku finančně.“

Bylo to jako rána pěstí do žaludku. Všechno najednou dávalo smysl – jeho odtažitost poslední měsíce, častější služební cesty… Ale stejně to bolelo.

Začaly soudy o výživné, nekonečné papírování a hádky přes právníky. Petr posílal peníze, ale jinak byl pryč z našeho života.

Anička začala chodit k psycholožce – měla noční můry a bála se usínat sama. Já sama jsem musela vyhledat pomoc odborníka – měla jsem pocit, že selhávám jako matka i jako člověk.

Jednou večer jsme seděly s Aničkou na gauči a ona se ke mně přitulila: „Mami, už bude zase dobře?“ Podívala jsem se jí do očí a poprvé po dlouhé době cítila naději: „Ano, zlato. Už bude zase dobře.“

Dnes je to rok od chvíle, kdy Petr odešel. Stále to bolí, ale už vím, že dokážu žít i bez něj. Mám novou práci a kolem sebe lidi, kteří mě mají rádi. Anička je zase veselá holčička.

Někdy večer přemýšlím: Co bych udělala jinak? Mohla jsem něco změnit? Nebo je prostě některým věcem souzeno skončit bolestivě? Co byste udělali vy na mém místě?