Když láska nestačí: Můj boj za syna a vlastní důstojnost

„Tohle dítě nám zničí život, Petro,“ sykl Michal, když jsem mu mezi dveřmi ukázala lékařskou zprávu. Jeho hlas byl ledový, oči upřené do země. V tu chvíli jsem poprvé ucítila, jak se mezi námi zvedá neviditelná zeď. Stála jsem v předsíni našeho bytu na Jižním Městě, v ruce papír s diagnózou: náš syn má vrozenou srdeční vadu. Byla jsem v šestém měsíci těhotenství a svět se mi rozpadal pod nohama.

„To přece zvládneme,“ zašeptala jsem zoufale, ale Michal už odcházel do ložnice. Dveře za ním zaklaply a já zůstala stát sama, s hlavou plnou otázek a strachu.

Další dny byly jako zlý sen. Michal se mnou skoro nemluvil, vyhýbal se mi i pohledu na mé rostoucí břicho. Když přišla jeho matka, paní Novotná, místo útěchy mi jen suše oznámila: „Měla bys to zvážit, Petro. Takové děti… to je jen trápení.“ Její slova mě bodla jako nůž. Nikdy jsem nebyla její favoritka, ale doufala jsem, že v těžké chvíli najdeme společnou řeč. Místo toho jsem cítila jen chlad a odsudek.

Začala jsem chodit sama na kontroly do Motola. Lékaři byli upřímní – operace bude nutná hned po porodu, prognóza nejistá. Každý večer jsem seděla v kuchyni, hladila si břicho a šeptala synovi sliby o lásce a ochraně. Michal trávil večery u počítače nebo s kamarády v hospodě. Když jsem jednou přišla domů dřív, slyšela jsem ho do telefonu říkat: „Já tohle dítě nechci. Nechci být celý život zavřený v nemocnici.“

Plakala jsem do polštáře, ale ráno jsem vstala a šla dál. V práci v knihovně si kolegyně všimly, že nejsem ve své kůži. „Petro, co se děje?“ ptala se mě Jana. Mlčela jsem, styděla se za to, že vlastní manžel mě nechává ve štychu. Jenže bolest byla silnější než stud.

Jednoho dne jsem se rozhodla svěřit své mamince. Seděly jsme spolu u stolu v našem starém bytě na Vinohradech a já jí všechno řekla – o diagnóze, o Michalovi i jeho matce. Maminka mě objala a řekla: „Petruško, nejsi na to sama. My ti pomůžeme.“ Poprvé po dlouhé době jsem ucítila kapku naděje.

Porod byl těžký a dlouhý. Syn dostal jméno Matyáš. Hned ho odvezli na JIPku. Stála jsem u inkubátoru a dívala se na jeho drobné tělíčko propletené hadičkami. Michal přišel až druhý den a zůstal sotva deset minut. „Nevím, jestli to zvládnu,“ řekl tiše a odešel.

V nemocnici jsem strávila týdny. Každý den jsem seděla u Matyáše, četla mu pohádky a zpívala ukolébavky. Lékaři byli skvělí, ale doma mě čekalo prázdno. Michal mi psal jen krátké zprávy: „Jak je?“ nebo „Potřebuješ něco?“ Nikdy nepřišel sám od sebe.

Jednou večer mi volala paní Novotná: „Petro, měla bys to vzdát. Mysli na Michala i na sebe.“ Položila jsem telefon a poprvé v životě na ni křičela: „Nikdy! Je to můj syn!“

Po třech měsících jsme šli domů. Matyáš měl za sebou první operaci a čekaly nás další kontroly a rehabilitace. Michal byl stále odtažitý, doma skoro nebýval. Jednou večer přišel opilý a začal křičet: „Kvůli tobě je všechno špatně! Kdybys ho radši neměla…“ V tu chvíli se ve mně něco zlomilo.

Druhý den ráno jsem sbalila Matyáše i pár věcí a odešla k mamince. Bylo mi jasné, že takhle už dál žít nemůžu – ani kvůli sobě, ani kvůli synovi.

Začaly těžké měsíce – soudy o péči, finanční nejistota, nekonečné návštěvy lékařů. Ale měla jsem kolem sebe rodinu a přátele, kteří mě podrželi. Postupně jsem začala znovu dýchat. Matyáš byl bojovník – každý jeho úsměv mi dával sílu.

Jednou večer jsme spolu seděli na lavičce v parku pod Petřínem a on se mě zeptal: „Mami, proč nemám tátu?“ Podívala jsem se mu do očí a řekla pravdu: „Protože někdy lidé nejsou dost silní na to, aby milovali tak moc jako ty.“

Dnes je Matyášovi pět let. Má za sebou další operaci a čeká ho ještě dlouhá cesta. Já pracuji na poloviční úvazek v knihovně a večery trávíme spolu – čteme pohádky, stavíme lego nebo jen tak mlčíme.

Někdy si říkám: Proč musí být mateřská láska tak těžce zkoušená? Proč ti nejbližší selžou právě tehdy, když je nejvíc potřebujeme? Co byste udělali vy na mém místě?