Kdo trestá, sám zůstane potrestán – Příběh českého muže o rodině, sobectví a samotě

„Tohle není fér, Jano! Já tady dřu, starám se o dům, o děti, a ty si jen tak přijdeš s tím, že budeš víc v práci?“ vyhrkl jsem, když mi žena oznámila, že ji povýšili na vedoucí oddělení v bance. Seděla naproti mně u kuchyňského stolu, ruce složené v klíně, oči plné očekávání i obav. Naše dcera Klára seděla v obýváku a předstírala, že se učí na maturitu, ale moc dobře slyšela každé slovo.

„Tomáši, tohle je šance, na kterou jsem čekala celý život. Vždyť jsi sám říkal, že bych měla zkusit něco víc,“ odpověděla tiše. Ale já už ji neposlouchal. V hlavě mi hučelo. Vždyť já jsem přece muž, já mám být ten, kdo živí rodinu! Co si o mně pomyslí sousedi? Co řekne máma?

Ten večer jsem šel spát dřív než Jana. Ležel jsem v posteli a zíral do stropu. Vzpomínal jsem na doby, kdy jsme byli mladí, kdy všechno bylo jasné. Já pracoval v autoservisu, ona byla účetní na poloviční úvazek. Doma bylo teplo, smáli jsme se spolu. Teď? Teď se všechno mění.

Začal jsem být protivný. Doma jsem schválně nechával nepořádek, abych jí ukázal, že když není doma, nic nefunguje. Kláře jsem vyčítal každou špatnou známku a synovi Matějovi zakazoval počítač, protože „doma se musí makat“. Jana chodila domů později a později. Když přišla, byla unavená a smutná. Jednou večer mi řekla: „Tomáši, proč mi to děláš? Proč nemůžeš být rád za mě?“

„Protože mám pocit, že už tě nezajímám,“ vybuchl jsem. „Že už nejsi moje žena, ale nějaká cizí manažerka!“

Dny plynuly a napětí v domě houstlo. Klára začala trávit víkendy u kamarádky a Matěj se uzavřel do sebe. Jana se mi vyhýbala. Jednou jsem přišel domů a našel ji plakat v koupelně. Srdce mi sevřela vina – ale místo abych ji objal, práskl jsem dveřmi.

Začal jsem pít. Ne moc, jen pár piv každý večer v hospodě U Tří lip. Tam jsem si stěžoval kamarádům: „Jana už není ta holka, co jsem si bral. Teď je z ní šéfová a já? Já jsem tady na obtíž.“

Jednou večer přišla Jana domů později než obvykle. Seděl jsem v kuchyni potmě a čekal na ni. „Kde jsi byla?“ zeptal jsem se ledově.

„Měli jsme poradu,“ odpověděla unaveně.

„S kým? S tím tvým novým kolegou? Slyšel jsem o něm dost!“

Zvedla oči k nebi. „Tomáši, už toho mám dost. Nemůžu pořád dokazovat, že tě miluju.“

A pak to přišlo. O pár týdnů později mi oznámila, že odchází. „Potřebuju klid. Ty mě trestáš za něco, co bys měl oslavovat.“ Klára šla s ní. Matěj zůstal u mě – aspoň chvíli.

Najednou byl dům prázdný. Ráno ticho, večer ticho. Matěj trávil čas venku s kamarády a domů chodil jen spát. Já seděl v kuchyni a přemýšlel: Kde se to pokazilo? Proč jsem nedokázal být lepší?

Jednou večer přišel Matěj domů pozdě a řekl: „Tati, já půjdu bydlet k mámě. Tady je to k nevydržení.“

Zůstal jsem úplně sám.

Začal jsem chodit do práce dřív a domů později. Nikdo na mě nečekal. Nikdo mi nevařil večeři ani se neptal, jaký jsem měl den. Kamarádi v hospodě mě začali litovat – ale jejich soucit mě jen ponižoval.

Jednoho dne mi přišla zpráva od Jany: „Klára udělala maturitu na výbornou.“ Seděl jsem u stolu a brečel jako malý kluk.

Pokusil jsem se Janě zavolat, ale nezvedla to. Napsal jsem jí dlouhý e-mail – omluvil jsem se za všechno: za žárlivost, za výčitky, za to, že jsem ji nenechal růst.

Odpověděla stručně: „Děkuju za omluvu. Potřebuju čas.“

Dnes je to rok od chvíle, kdy odešli. Dům je tichý jako hrobka. Každé ráno vstávám s pocitem prázdnoty a lítosti. Vím, že už nikdy nebude jako dřív.

Někdy si říkám: Proč jsme my chlapi tak pyšní? Proč radši trestáme druhé místo toho, abychom je podpořili? Stojí ta naše hrdost opravdu za to, abychom zůstali sami?