Každý rok mi tchánovci zkazí manželovy narozeniny – letos jsem se rozhodla, že to změním, ale všechno dopadlo jinak

„To snad není pravda! Zase jsou tady dřív, než jsme čekali!“ slyšela jsem sama sebe, jak šeptám rozčileně v předsíni, když jsem zahlédla auto mé tchyně zaparkované před domem. Bylo sotva deset dopoledne a já ještě neměla ani zadělané těsto na koláč. Každý rok je to stejné – manželovy narozeniny se mění v maraton vaření a uklízení, zatímco jeho rodina přijde s prázdnýma rukama a s úsměvem od ucha k uchu.

„Martino, prosím tě, buď na ně milá,“ šeptl mi Petr, můj muž, když mi podával utěrku. „Vždyť je to jen jednou za rok.“

Jenže pro mě je to každý rok stejný stres. Už týden předem nemyslím na nic jiného než na to, co budu vařit, jestli bude dost jídla, jestli bude všechno perfektní. A pak přijde ten den – a já místo oslavování běhám mezi kuchyní a obývákem, zatímco oni se smějí, vyprávějí historky a občas někdo přijde do kuchyně jen proto, aby mi řekl, že to krásně voní.

Letos jsem si ale řekla dost. Už nebudu ta hodná snacha, která všechno zvládne sama. Už nechci být ta neviditelná služka. Rozhodla jsem se objednat catering – všechno jídlo připravené, krásně naservírované, já si konečně sednu ke stolu jako člověk. Petr byl nejdřív překvapený, ale nakonec souhlasil: „Aspoň si odpočineš.“

Když tchánovci dorazili, byla jsem připravená. Stůl byl prostřený, jídlo vonělo a já měla na sobě nové šaty místo zástěry. Tchyně se rozhlédla po kuchyni a hned poznala, že něco není v pořádku.

„Martino, ty jsi letos nepekla svůj pověstný švestkový koláč?“ zeptala se s úsměvem, který byl až příliš sladký.

„Ne, letos jsem si řekla, že si to taky užiju. Objednala jsem catering,“ odpověděla jsem klidně.

V tu chvíli se v místnosti rozhostilo ticho. Tchán si odkašlal a Petrův bratr Milan se uchechtl: „No jo, moderní doba. Už ani koláč si člověk neupeče.“

Snažila jsem se nevšímat si jejich poznámek a sedla si ke stolu. Jenže místo uvolněné atmosféry bylo cítit napětí. Tchyně se neustále ptala na recepty a narážela na to, jak je domácí vždycky lepší. Milan s manželkou si mezi sebou šeptali a občas po mně hodili pohledem.

Po obědě přišla další rána. Tchán prohlásil: „No, Martino, musím říct, že ten guláš byl dobrý… ale ten tvůj loňský byl lepší.“

Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. Petr mě pohladil po ruce pod stolem a zašeptal: „Nevšímej si toho.“ Ale jak bych si toho mohla nevšímat? Celý život se snažím být dobrá snacha, všechno dělat správně – a když se konečně rozhodnu myslet i na sebe, je to špatně.

Večer jsme s Petrem seděli v kuchyni sami. „Možná jsem to přehnala,“ řekla jsem tiše. „Možná měli pravdu.“

Petr mě objal: „Neudělala jsi nic špatného. Jen nejsou zvyklí na změny.“

Ale já měla v hlavě zmatek. Opravdu je špatně chtít si taky užít oslavu? Opravdu musím každý rok dřít do úmoru jen proto, aby byli všichni spokojení? Nebo jsem konečně udělala něco pro sebe?

Druhý den mi volala tchyně. „Martino, příští rok ti ráda pomůžu s pečením,“ řekla tónem, ve kterém bylo cítit výčitku i nabídku zároveň.

„Děkuju,“ odpověděla jsem opatrně. „Ale možná bychom mohli příště udělat oslavu trochu jinak… třeba v restauraci?“

Ticho na druhém konci bylo výmluvné.

Celý týden jsem o tom přemýšlela. V práci mi kolegyně říkaly: „Měla bys být tvrdší! Nenech se využívat!“ Ale doma ve mně hlodal pocit viny.

Když přišla další neděle a Petrova rodina nás pozvala na oběd k nim domů – poprvé za deset let – pochopila jsem, že možná něco změnit šlo. Ale stálo mě to hodně sil a odvahy.

A teď tu sedím u stolu a přemýšlím: Opravdu je špatné myslet někdy i na sebe? Nebo je chyba v tom, že ostatní nejsou ochotní přijmout změnu? Co byste udělali vy na mém místě?