Dům, který nás rozdělil: Příběh o daru, který se změnil v prokletí
„To snad nemyslíš vážně, Tomáši! Je to moje máma, koupila nám tenhle dům!“ křičela jsem v kuchyni, zatímco malý Matyášek plakal v postýlce. Tomáš stál u okna, ruce zaťaté v pěstích, a ani se na mě nepodíval. „Lucie, já už to dál nevydržím. Tvoje máma sem chodí, kdy se jí zachce. Nemám tu žádné soukromí. Je to náš domov, ne její!“ Jeho hlas byl tvrdý a odměřený.
V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí svět. Vždyť máma nám chtěla jen pomoct. Po narození Matyáška jsme bydleli v malém bytě na sídlišti v Brně a já byla na mateřské. Peněz nebylo nazbyt a Tomášova práce ve skladu nám sotva pokryla nájem a jídlo. Máma, energická a vždy ochotná pomoci, přišla s tím, že prodá svůj byt v Ostravě a koupí nám dům na okraji Brna. „Budeš mít zahradu pro malého a klid,“ říkala tehdy s úsměvem.
Byla jsem dojatá. Tomáš byl zpočátku vděčný, ale už tehdy jsem cítila jeho nejistotu. „Nebude se nám do všeho plést?“ ptal se mě večer v posteli. „Neboj se, máma je rozumná,“ uklidňovala jsem ho.
První týdny byly krásné. Máma nám pomáhala s úklidem, vařila obědy a často hlídala Matyáška, abych si mohla aspoň na chvíli odpočinout. Jenže pak začala chodit častěji – někdy i bez ohlášení. Přinesla koláče, zkontrolovala lednici, občas něco přerovnala ve skříni. Tomáš byl čím dál nervóznější.
Jednoho dne jsem ho našla sedět na terase s hlavou v dlaních. „Lucie, já už to takhle nechci. Připadám si tu jako host. Tvoje máma rozhoduje o všem – kde bude stůl, co bude v lednici… Já tu nemám žádné slovo.“
Zkoušela jsem to řešit s mámou. „Mami, prosím tě, dej nám trochu prostoru. Tomáš je z toho nešťastný.“ Máma se urazila: „Já vám chci jen pomoct! Kdybych vám ten dům nekoupila, ještě teď byste bydleli v tom šíleném paneláku!“
Napětí rostlo. Tomáš začal mámě zamykat dveře a odmítal ji pouštět dovnitř bez mého svolení. Máma mi volala a plakala: „Tohle je ta vděčnost? Já prodala všechno, co jsem měla! A teď mě vlastní zeť nechce pustit do domu?“
Byla jsem rozpolcená mezi dvěma nejbližšími lidmi. Každý den jsem slyšela výčitky z obou stran. Tomáš mi vyčítal, že stojím na straně mámy. Máma mi vyčítala, že ji nechávám samotnou.
Jednoho večera jsem seděla u Matyáškovi postýlky a brečela. „Proč to musí být tak těžké?“ šeptala jsem do tmy. Vzpomněla jsem si na dětství – na mámu, jak mě vodila do školky, jak mi šila šaty na besídky… A teď? Teď jsme si navzájem cizí.
Situace vyvrcholila o Vánocích. Máma přinesla dárky a chtěla s námi povečeřet. Tomáš jí otevřel dveře jen na škvírku: „Promiňte, ale dneska chceme být sami.“ Máma stála na prahu s taškou cukroví a slzami v očích.
Po tom večeru už k nám skoro nechodila. Přestala volat i psát. Dům byl najednou tichý a prázdný. Tomáš byl spokojený, ale já měla pocit, že jsme něco nenávratně ztratili.
Jednou jsem šla s Matyáškem na procházku a potkala sousedku paní Novotnou. „Tak co, Lucinko? Už je doma klid?“ zeptala se s úsměvem. Jenže já nevěděla, co odpovědět.
Dnes je to už rok od té doby. S mámou jsme si začaly psát dopisy – opatrné, plné omluv a nevyřčených slov. S Tomášem jsme spolu dál, ale něco mezi námi zůstalo zlomené.
Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Stála ta pomoc za to? Nebo jsme měli raději zůstat v malém bytě a chránit si vlastní prostor? Co je vlastně důležitější – rodinné pouto nebo vlastní pohodlí?
Co byste udělali vy? Dá se vůbec taková rána někdy úplně zahojit?