Bratrova oslava, která roztrhla naši rodinu: Proč už nejsme jedna rodina?
„Tohle je prostě nefér, Marku! Vždycky jsme slavili u našich, proč to teď měníš?“ vyhrkla jsem, sotva jsem vešla do jejich bytu. Vzduch byl napjatý, Lucie stála v kuchyni s rukama zkříženýma na prsou a ani se na mě nepodívala. Marek se snažil usmívat, ale bylo vidět, že je nervózní.
„Terezo, chtěl jsem to letos udělat jinak. Už máme vlastní byt, děti… Myslel jsem, že by bylo fajn zkusit něco nového,“ odpověděl tiše a pohledem hledal podporu u Lucie. Ta jen protočila oči a začala hlasitě skládat talíře.
Vždycky jsme všechno slavili u našich v Modřanech. Mamka připravovala řízky, bramborový salát, koláče i domácí limonádu. Táta rozléval víno a vyprávěl historky z mládí. Všichni jsme se smáli, hádali o tom, kdo má lepší recept na bábovku, a večer jsme si domů odnášeli krabičky s jídlem na další den. Byla to naše tradice. A teď to Marek chtěl změnit.
„Mami říkala, že klidně všechno připraví a přiveze,“ snažila jsem se zachránit situaci. Lucie se konečně otočila: „A proč bychom si nemohli něco udělat sami? Proč musí všechno dělat tvoje máma? Já taky umím vařit.“
Bylo mi trapně. Věděla jsem, že Lucie není s mamkou zadobře. Nikdy jí neodpustila, že jí při první návštěvě řekla, že její svíčková je moc kyselá. Od té doby mezi nimi viselo napětí. Ale nikdy jsem si nemyslela, že by kvůli tomu Marek změnil naše rodinné rituály.
Děti pobíhaly po bytě a smály se. Moje dcera Anička tahala Marka za ruku: „Strejdo, kdy bude dort?“ Marek se usmál a pohladil ji po hlavě: „Za chvíli, zlatíčko.“
Lucie mezitím začala servírovat jednohubky. „Tohle je moje specialita,“ řekla okázale a podívala se na mě s výzvou v očích. Ochutnala jsem jednu – byla dobrá, ale v hlavě mi pořád znělo: Proč to musí být tak složité?
Když dorazili naši rodiče, mamka nesla tašku s domácím chlebem a tvarohem. Lucie ji ani nepozdravila a jen tiše sykla: „Tohle jsme si mohli odpustit.“ Táta se snažil žertovat: „No tak, Lucinko, vždyť je to jen chleba.“ Ale atmosféra houstla.
Seděli jsme u stolu a snažili se bavit o běžných věcech – práce, škola, dovolená. Ale každé slovo bylo jako škrábnutí po skle. Marek se snažil být prostředníkem: „Terezo, jak jde Aničce ve škole? Mami, jak ti roste ta levandule na balkoně?“ Ale nikdo se nesmál.
Pak přišel okamžik pravdy. Mamka vytáhla krabičku s řízky a položila ji na stůl: „Tohle je pro vás na zítra.“ Lucie prudce vstala: „Já už toho mám dost! Nejsem služka vaší rodiny! Každý rok to samé – všechno musí být podle vás! Nikdo se mě nezeptá, co chci já!“
Marek zbledl. Táta ztuhl a mamka měla slzy v očích. Já jsem jen seděla a nevěděla, co říct. Bylo mi líto všech – mamky, která chtěla jen udělat radost; Lucie, která se cítila odstrčená; Marka, který byl mezi dvěma mlýnskými kameny.
Lucie odešla do ložnice a práskla za sebou dveřmi. Marek šel za ní. Zůstali jsme sedět v tichu. Táta si nalil další skleničku vína a mamka tiše skládala talíře.
Po chvíli se Marek vrátil. „Promiňte… asi bychom měli jít každý svou cestou,“ řekl zlomeně. „Lucie už nechce žádné společné oslavy.“
Od té doby jsme se s Markem vídali jen zřídka. Děti se ptaly, proč už nechodíme ke strejdovi na návštěvu. Mamka plakala pokaždé, když pekla koláč navíc a neměla komu ho dát.
Občas si říkám – kde jsme udělali chybu? Je možné udržet rodinu pohromadě, když každý chce něco jiného? Nebo je lepší nechat věci být a smířit se s tím, že některé rány už nikdy nezacelíme?
Možná mi poradíte vy – co byste udělali na mém místě? Má cenu bojovat za staré tradice, nebo je čas přijmout nové pořádky?