Zázrak v Poděbradech: Trojčata po letech bolesti

„Proč zase já?“ šeptám si do tmy, zatímco se snažím utišit svůj třesoucí se dech. Venku je listopadová noc, v oknech paneláku naproti už skoro nikdo nesvítí. Petr sedí na kraji postele, ruce v pěstích, oči zarudlé. „Jani, já už nevím, co mám říct…“ jeho hlas se láme. Mlčíme. V místnosti visí tíha, kterou nedokáže rozptýlit ani světlo lampičky. Právě jsme přišli o další miminko. Třetí za poslední dva roky.

Nikdy jsem si nemyslela, že budu ta žena, která bude chodit po gynekologických ordinacích s hlavou sklopenou a slzami v očích. Vždycky jsem byla ta silná – aspoň jsem si to myslela. Ale když vám lékařka v Poděbradech potřetí zašeptá: „Je mi to moc líto…“ a vy víte, že to znamená konec další naděje, něco ve vás umře.

Petr mě obejme, ale jeho paže jsou tentokrát těžké, jako by už ani on nevěřil, že to někdy zvládneme. „Možná bychom měli přestat,“ navrhne tiše. „Možná to prostě není pro nás.“

„A co když je?“ vyhrknu zoufale. „Co když to vzdáme těsně před cílem?“

Týdny plynou v mlze. V práci se snažím tvářit normálně, ale kolegyně už poznaly, že něco není v pořádku. Jedna z nich, Lenka, mi jednou v kuchyňce podává hrnek čaje a šeptá: „Jani, já vím, že je to těžký… Ale nevzdávej to.“

Doma je ticho. Petr se ponoří do práce na zahradě nebo do oprav auta. Já se schovávám v ložnici s knížkami o adopci a diskuzemi na internetu. Každý den přemýšlím: Máme ještě sílu jít dál?

Jednoho rána mě probudí zvláštní pocit. Nevolnost. Ale jiná než obvykle – tentokrát mě neprovází strach, spíš zvláštní klid. Když si udělám test, nevěřím vlastním očím. Dvě čárky. Srdce mi buší až v krku.

„Petře!“ volám ho do koupelny. Přiběhne, ještě rozespalý. Ukážu mu test a on se na mě dívá s nedůvěrou i nadějí zároveň.

„To… to je…?“

„Ano,“ šeptám a poprvé po dlouhé době se rozpláču štěstím.

Tentokrát jdeme k doktorce spolu. Sedíme v čekárně mezi těhotnými ženami a já mám pocit, že sem nepatřím. Když nás zavolají dovnitř, držíme se za ruce tak pevně, až mi zbělají klouby.

Ultrazvuk. Ticho. Lékařka najednou zvedne obočí a usměje se: „Paní Novotná… vidíte to taky?“

Na monitoru jsou tři malé tečky.

„To jsou…?“

„Ano,“ přikývne doktorka s úsměvem. „Čekáte trojčata.“

Petr se rozesměje i rozpláče zároveň. Já jen sedím a nevěřím tomu.

Začíná kolotoč vyšetření, strachu i radosti. Každý den je jako na houpačce – bojím se každého píchání v břiše, každé kontroly. Maminka mi volá každý večer: „Janičko, odpočívej! Hlavně buď v klidu.“ Ale jak mám být v klidu?

V práci mi nabídnou home office a kolegyně mi nosí koláče a bylinkové čaje. Petr staví postýlky a maluje dětský pokoj na žluto. Všichni kolem nás jsou najednou plní naděje – jako by náš zázrak byl i jejich.

Ale pak přijde další rána. Ve 28. týdnu začnu krvácet. Okamžitě mě odváží sanitka do nemocnice v Kolíně. Ležím na pokoji s dalšími ženami a poslouchám jejich příběhy – některé mají za sebou podobné ztráty jako já.

Jedné noci slyším vedle sebe plakat mladou maminku: „Proč já? Proč moje dítě?“ Chci ji obejmout, ale sama sotva dýchám strachy.

Lékaři dělají všechno pro to, aby děti vydržely co nejdéle v bříšku. Každý den je malý zázrak.

Nakonec přijde listopadový den – těsně před Dušičkami – kdy už není na co čekat. Císařský řez. Sál je plný lidí, světla oslňují a já slyším první slabé zakňourání.

„Máte tři krásné holčičky,“ usmívá se sestřička a pokládá mi na hruď první uzlíček.

Pláču štěstím i úlevou.

Dny na novorozeneckém oddělení jsou těžké – holčičky jsou maličké, musí do inkubátoru. Ale každý den bojují a sílí.

Petr za mnou chodí každý den s termoskou čaje a fotkami dětského pokoje připraveného na návrat domů.

Když nás konečně pustí domů – těsně před Vánoci – sousedé nám připraví malou oslavu na chodbě paneláku. Maminka pláče dojetím a tatínek poprvé drží vnučky v náručí.

Někdy večer sedím u postýlek a dívám se na tři spící andílky. Vzpomenu si na všechny ty roky bolesti a ptám se sama sebe: Proč jsme museli tolik trpět? Stálo to za to? A co když je právě tahle bolest tím, co dává našemu štěstí opravdovou hodnotu?

Co myslíte vy? Má smysl bojovat i tehdy, když už všechno vypadá ztracené?