Pokud se moje dcera vrátí ke svému muži, může na mě zapomenout

„Terezo, jestli se k němu vrátíš, už nikdy nevkročíš do mého domu!“ křičela jsem, zatímco se mi ruce třásly a srdce bušilo jako splašené. Stála přede mnou, oči plné slz, ale v nich byl i vzdor, který jsem u ní nikdy předtím neviděla. Bylo to poprvé, co jsem na ni takhle zvýšila hlas. Ale už jsem nemohla dál. Už ne.

Všechno to začalo před pěti lety, když si Tereza vzala Petra. Tenkrát byla tak šťastná, že jsem jí to přála z celého srdce. Petr byl na první pohled milý, pracovitý, z dobré rodiny z Pardubic. Ale už po pár měsících jsem začala vnímat drobné náznaky, že něco není v pořádku. Tereza mi volala méně často, její hlas byl tichý a nejistý. Když přijela na návštěvu, měla pod očima kruhy a na zápěstí modřinu. „To nic není, mami,“ mávla rukou. „Zakopla jsem o schod.“

Jednou v noci mi volala. Plakala tak zoufale, že jsem jí skoro nerozuměla. „Mami, já už nemůžu…“ šeptala. „On… on mě zase uhodil.“ V tu chvíli jsem neváhala ani minutu. Sedla jsem do auta a jela pro ni až do Chrudimi. Když jsem ji viděla stát před domem v pyžamu, s rozcuchanými vlasy a otokem na tváři, málem jsem omdlela. Objala jsem ji a slíbila jí, že už nikdy nebude muset být sama.

U nás doma se Tereza pomalu začala dávat dohromady. Chodila na terapii, začala pracovat v místní knihovně a dokonce se zase smála. Já jí byla oporou ve dne v noci. Vždycky byla citlivá – už jako malá brečela u pohádek a bála se bouřky. Ale teď byla zlomená jinak. Snažila jsem se jí ukázat, že život může být i krásný.

Jenže Petr se nevzdal. Psával jí dopisy, volal jí do práce, posílal květiny. Slíbil jí, že se změní. Že začne chodit na psychoterapii, že přestane pít. Tereza mu chtěla věřit – vždycky byla až příliš laskavá a odpouštějící. Já ale věděla své.

Jednoho večera jsme seděly u stolu a já vařila její oblíbenou rajskou polévku. „Mami,“ začala opatrně Tereza, „Petr mi napsal dopis… Prý opravdu lituje všeho, co mi udělal.“

Ztuhla jsem. „Terezo, prosím tě… Nevracej se k němu! Vždyť víš, co ti udělal! Vzpomínáš si na tu noc? Na ty rány? Na to ponížení?“

„Ale on se změnil…“ šeptla.

„Lidé se nemění tak snadno! A ty jsi moje dcera! Nedovolím ti vrátit se do pekla!“

Tereza vstala od stolu a rozplakala se. „Mami, já tě mám ráda… Ale já ho pořád miluju.“

V tu chvíli jsem pocítila vztek i zoufalství zároveň. Jak může moje vlastní dcera chtít zpátky k člověku, který ji týral? Co jsem udělala špatně? Vždyť jsem ji vychovávala k tomu, aby si vážila sama sebe!

Další dny byly plné napětí. Tereza byla zamlklá, chodila po bytě jako duch a já měla pocit, že ji ztrácím. Jednou večer jsem zaslechla její rozhovor s kamarádkou Lenkou:

„Lenko, já nevím… Mám pocit, že bez něj nejsem nic. On je jediný člověk, který mě kdy opravdu miloval…“

„Ale Teri,“ ozvala se Lenka naléhavě, „vždyť tě bil! To není láska!“

Tereza mlčela.

Začala jsem mít strach nejen o ni, ale i o sebe. Co když odejde? Co když se vrátí k Petrovi a já už ji nikdy neuvidím? Každý den jsem žila v napětí – bála jsem se otevřít dveře do jejího pokoje a zjistit, že je prázdný.

Jednoho rána přišla do kuchyně s kufrem v ruce.

„Mami… odcházím.“

Zamrazilo mě.

„Kam jdeš?“ zeptala jsem se tiše.

„Za Petrem.“

V tu chvíli ve mně něco prasklo.

„Pokud odejdeš za ním,“ řekla jsem chladněji než kdy dřív, „už nikdy mě nehledej. Nechci tě vidět umírat zaživa.“

Tereza stála ve dveřích a slzy jí stékaly po tvářích.

„Mami… prosím…“

Ale já už nemohla ustoupit. Musela jsem chránit nejen ji, ale i sebe.

Dveře se zavřely a já zůstala sama v tichu bytu. S hlavou v dlaních jsem přemýšlela: Udělala jsem správně? Měla jsem ji nechat jít? Nebo jsem měla bojovat víc?

Dny plynuly a já čekala na zprávu – na jakýkoliv náznak toho, že je v pořádku. Ale telefon mlčel.

Teď sedím u okna a dívám se do deště. Srdce mi krvácí a hlava je plná otázek.

Kde je hranice mezi láskou k dítěti a ochranou vlastního života? Může matka někdy opravdu pochopit rozhodnutí své dcery? Co byste udělali vy na mém místě?