Ozvěny ticha: Příběh Aleny o samotě a rodinných poutech

„Mami, kdybys mohla najít ten papír od bytu, bylo by to fajn. My s Martinem teď řešíme hypotéku a potřebujeme vědět, jak to bude s tím vaším bytem…“

Zavřela jsem oči a pevně sevřela telefon v ruce. Hlas mé dcery Lucie zněl unaveně, odměřeně. Už dávno mi nevolá jen tak. Vždycky je za tím něco – papíry, peníze, dědictví. Když zavěsím, v bytě se rozhostí ticho tak hutné, že mám pocit, že mě dusí. Dřív jsem si myslela, že samota je něco, co si člověk vybere. Ale teď vím, že samota si vybírá nás.

Sedím u kuchyňského stolu v paneláku na Jižním Městě a dívám se na šedé nebe za oknem. Všechno je tu stejné jako před třiceti lety – stejný stůl, stejná tapeta, jen děti už dávno odešly. Lucie žije v Brně, Petr v Plzni. Oba mají své rodiny, své starosti. A já? Já mám jen vzpomínky a ticho.

Vzpomínám si na dobu, kdy byl byt plný smíchu. Petr běhal po chodbě s rozbitým kolenem a Lucie se schovávala za závěsem, když přišla domů s pětkou z matiky. Tehdy jsem byla unavená, ale šťastná. Teď jsem jen unavená.

„Mami, kdybys potřebovala s něčím pomoct, stačí říct,“ říká mi Lucie do telefonu pokaždé. Ale když jí řeknu, že bych ráda viděla vnoučata, odpoví: „Teď to fakt nejde, máme toho moc.“

Minulý týden jsem byla u doktorky. Řekla mi, že mám vysoký tlak a měla bych víc odpočívat. Jak mám ale odpočívat, když nemám pro koho žít? Když přijdu domů z obchodu a nikdo mě nečeká? Když jediné zvuky v bytě jsou tikání hodin a vzdálený hluk výtahu?

Jednou večer jsem seděla u televize a slyšela hádku na chodbě. Sousedka paní Novotná křičela na svého syna: „Myslíš jen na sebe! Já tě vychovala sama a takhle se mi odvděčíš?“ Její slova mě bodla do srdce. Kolik matek tady na sídlišti sedí večer samy a čekají na telefonát, který nepřijde?

Petr mi volá ještě méně než Lucie. Když už zavolá, mluví rychle a pořád kouká na hodinky. „Mami, promiň, mám teď poradu… Zavolám ti později.“ Nikdy nezavolá.

Jednou jsem sebrala odvahu a zavolala Lucii sama.

„Ahoj Luci, chtěla jsem se zeptat… Nepřijeli byste o víkendu? Udělala bych svíčkovou.“

Chvilka ticha.

„Mami, promiň, máme s Martinem oslavu u jeho rodičů. Ale někdy příště jo?“

Někdy příště. To je věta, která mě pronásleduje jako stín.

Začala jsem chodit do klubu seniorů v kulturním domě. Tam aspoň někdo poslouchá moje historky o dětech. Paní Hrdličková mi jednou řekla: „Víte, Aleno, děti dneska nemají čas. Ale až budete pryč, budou litovat.“

Někdy přemýšlím o tom, co bude s bytem. Lucie i Petr mají zájem hlavně o tohle – kdo dostane co. Když jsme byli naposledy všichni spolu na Vánoce před třemi lety, pohádali se kvůli tomu přímo u stolu.

„Já jsem tu byla vždycky víc,“ řekla Lucie.

„Ale já jsem mamce pomáhal s opravama,“ oponoval Petr.

Seděla jsem mezi nimi a chtělo se mi křičet: „Copak vám na mně vůbec nezáleží? Jsem pro vás jen klíč od bytu?“

Ale neřekla jsem nic. Jen jsem tiše sklízela talíře a doufala, že příští rok to bude jiné.

Letos jsem si koupila malý vánoční stromeček a ozdobila ho sama. Zapálila jsem svíčku pro manžela – zemřel před deseti lety – a vzpomínala na časy, kdy jsme byli rodina.

Někdy večer sedím u okna a dívám se na světla města. Přemýšlím o tom, kde jsem udělala chybu. Byla jsem moc přísná? Málo jsem je objímala? Nebo je to prostě dnešní doba?

Minulý týden mi přišel dopis od Lucie. Psala: „Mami, promiň za všechno. Víš, že tě máme rádi.“ Ale pak zase přišel telefonát o dědictví.

Možná je to takhle všude. Možná jsme všichni uvěznění ve svých životech a neumíme si najít cestu zpátky k sobě.

Dnes večer sedím u stolu s hrnkem čaje a píšu tenhle příběh pro vás všechny – pro matky i děti. Možná vám připadám slabá nebo zatrpklá. Ale já jen toužím po tom slyšet upřímný hlas svých dětí – ne kvůli bytu nebo penězům, ale protože jim chybím.

Říkám si: Je možné znovu najít cestu k těm, které milujeme? Nebo už mezi námi navždy zůstane jen ozvěna ticha?