Mezi dvěma světy: Příběh tchyně, která hledala cestu ke své rodině
„Věro, prosím tě, můžeš dneska vyzvednout Rubínku ze školky?“ Lenka stála ve dveřích kuchyně, oči upřené do mobilu, hlas napjatý. Bylo to poprvé za poslední dva roky, co mě o něco takového požádala. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli mám být šťastná, nebo uražená.
„Samozřejmě, že můžu,“ odpověděla jsem tiše a snažila se skrýt překvapení. Vždyť ještě před měsícem mi Lenka mezi řečí naznačila, že bych měla respektovat jejich soukromí a neplést se jim do výchovy. Teď tu stojí, s kabelkou přes rameno, Naomi v náručí – ta malá právě začíná chodit do školky – a najednou potřebuje moji pomoc.
Rubínka je moje sluníčko. Šest let a pořád ve školce, protože Lenka si myslí, že je lepší, když dítě zůstane déle mezi vrstevníky. Já bych ji už dávno dala do školy, ale na to se mě nikdo neptal. Vždycky jsem byla ta „tchyně“, co má držet odstup. Když jsem nabídla, že Rubínku vezmu na víkend na chatu do Jizerek, Lenka odmítla: „Ještě je malá, mami.“ Mami mi říká jen z povinnosti.
Sedím u stolu a dívám se na fotku svého syna Tomáše z maturitního plesu. Byl tak šťastný. Kde se to všechno pokazilo? Kdy se ze mě stala vetřelkyně ve vlastní rodině? Tomáš je pořád v práci, domů chodí pozdě a když už přijde, je unavený. „Mami, neřeš to,“ říká mi do telefonu. „Lenka má prostě svůj styl.“ Ale já vím, že za tím je něco víc.
Vzpomínám na dobu, kdy jsem byla mladá máma já. Byli jsme s manželem Milanem pořád spolu. Moje máma mi pomáhala se vším – s vařením, s dětmi, s domácností. Nikdy by mě nenapadlo ji držet od rodiny dál. Dnes je všechno jinak. Dnes jsou mladé ženy samostatné a hrdé na to, že všechno zvládnou samy.
Když jsem přišla do školky pro Rubínku, seděla v koutku a skládala puzzle. „Babičko!“ vykřikla a vrhla se mi kolem krku. Ten pocit štěstí byl tak silný, až mě píchlo u srdce. „Maminka říkala, že dneska půjdu k tobě?“ ptala se s nadějí v očích.
„Ano, zlatíčko,“ usmála jsem se a pohladila ji po vlasech. Cestou domů jsme si povídaly o všem možném – o paní učitelce Janě, o tom, jak Naomi poprvé plakala ve školce a jak Rubínka už umí zavázat tkaničky. Doma jsme si uvařily kakao a pustily pohádku.
Večer přišla Lenka pro Rubínku. „Děkuju,“ řekla stroze a rychle holčičku oblékla. Ani pohled mi nevěnovala. „Můžu přijít zase?“ ptala se Rubínka s nadějí v hlase.
Lenka se zarazila. „Uvidíme,“ odpověděla vyhýbavě.
Seděla jsem pak dlouho v prázdném bytě a přemýšlela. Proč mě Lenka nechce pustit blíž? Co jsem udělala špatně? Vždyť jsem jen chtěla být součástí jejich života.
Jednou večer mi Tomáš zavolal: „Mami, Lenka si myslí, že bys mohla být víc zapojená do života holek.“ Málem mi upadnul telefon z ruky.
„Ale vždyť mě k nim nepustí! Pořád mám pocit, že překážím,“ vyhrkla jsem zoufale.
„Já vím… Ale ona teď potřebuje pomoct. Naomi začala chodit do školky a Lenka nastupuje zpátky do práce. Je toho na ni moc.“
Bylo mi líto Lenky i sebe samotné. Vždycky jsem chtěla být tou babičkou, která peče bábovky a čte pohádky před spaním. Místo toho jsem byla ta neviditelná.
Další den jsem vzala Rubínku i Naomi na hřiště. Naomi byla nejistá mezi ostatními dětmi, držela se mě za ruku a plakala pokaždé, když se někdo přiblížil. Ostatní maminky na mě koukaly trochu podezřívavě – babička na hřišti není tak běžný obrázek jako dřív.
„To je vaše?“ zeptala se jedna z nich.
„Ano,“ usmála jsem se hrdě. „Moje vnučky.“
Naomi se pomalu osmělila a Rubínka jí ukazovala skluzavku. Byla jsem pyšná – na obě holčičky i na sebe.
Když jsme přišly domů, Lenka už čekala ve dveřích. „Jak to šlo?“ ptala se opatrně.
„Dobře,“ odpověděla jsem klidně. „Naomi se trochu bála, ale Rubínka jí pomohla.“
Lenka chvíli mlčela a pak tiše řekla: „Já… já vím, že to nebylo vždycky jednoduché. Jenom… mám strach, že když tě pustím blíž, ztratím kontrolu nad tím, jak holky vyrůstají.“
Zůstala jsem stát jako opařená. Takže o tohle šlo? O strach ze ztráty kontroly?
„Lenko,“ řekla jsem tiše, „já nechci být tvoje soupeřka. Chci být tvoje opora.“
Poprvé za dlouhou dobu jsme si sedly ke stolu a povídaly si – o dětech, o práci i o tom, jak těžké je někdy najít společnou řeč.
Dnes už chodím pro holky častěji. Někdy je to těžké – pořád cítím napětí ve vzduchu a bojím se udělat chybu. Ale snažím se být tu pro ně i pro Lenu.
Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč je tak těžké najít rovnováhu mezi pomocí a respektem? Kolik babiček a matek kolem mě řeší totéž? Máme vůbec šanci najít cestu k sobě dřív, než bude pozdě?