Když se svět zastaví: Příběh muže, jehož žena bojuje o život

„Tati, proč maminka neodpovídá?“ zeptala se mě Anička, když jsem se snažil najít klíče od auta a přitom mi ruce tak šíleně třásly, že jsem je málem upustil. V tu chvíli mi došlo, že jsem nikdy nebyl tak vyděšený. Jana ležela v bezvědomí na pohovce, její dech byl mělký a já měl pocit, že se mi svět rozpadá pod nohama.

„Zavolej babičce,“ řekl jsem Aničce a doufal, že můj hlas nezní tak zlomeně, jak jsem se cítil. V hlavě mi hučelo, když jsem vytáčel záchranku. „Ano, moje žena… je jí špatně… nevíme, co se děje…“ slova mi vypadávala z úst jako cizí jazyk.

Sanitka přijela rychle. Všechno bylo najednou rozmazané – blikající světla, cizí ruce, které Janu odnášely pryč. „Pane Novotný, musíte zůstat doma s dětmi,“ řekla mi zdravotnice. Chtěl jsem jet s nimi, ale nemohl jsem. Zůstal jsem stát ve dveřích s Aničkou a malým Matějem, který nechápal, proč maminka odjíždí.

Ten den byl začátkem nejhoršího období mého života. Telefonáty s lékaři byly krátké a chladné. „Vaše žena je ve vážném stavu. Uděláme maximum.“ To bylo všechno. Děti plakaly, já jsem neměl odpovědi. Večer přišla moje tchyně paní Dvořáková a hned začala: „Proč jsi ji nenechal jít k doktorovi dřív? Vždyť si stěžovala už minulý týden!“ Její slova mě bodala jako nůž. „Mami, to není fér,“ ozvala se moje švagrová Petra, která přijela hned po práci. „Nikdo nemohl vědět, že to bude tak vážné.“

Ale já věděl své. Každé slovo výčitky jsem si opakoval v hlavě znovu a znovu. Možná jsem měl být pozornější. Možná jsem měl víc naslouchat Janě, když si stěžovala na únavu. Místo toho jsem řešil práci – v kanceláři jsme měli uzávěrku a já byl pořád na telefonu.

Dny plynuly v mlze. Ráno jsem dětem chystal snídani, snažil se je uklidnit a přitom sám nevěděl, co bude dál. Matěj pořád dokola opakoval: „Kdy přijde maminka?“ Anička se uzavřela do sebe a odmítala jíst. Večer jsme seděli u stolu a já předstíral klid. „Maminka je silná,“ říkal jsem jim. „Určitě to zvládne.“ Ale v noci jsem seděl v kuchyni s hlavou v dlaních a tiše brečel.

Jednou večer přišla Petra a přinesla mi polévku. Sedli jsme si spolu ke stolu. „Víš, Honzo,“ začala opatrně, „Jana tě vždycky obdivovala. Říkala, že jsi její opora.“ Podíval jsem se na ni a poprvé za dlouhou dobu pocítil něco jako naději. „Já už nevím, jak dál,“ přiznal jsem tiše. „Mám pocit, že selhávám jako manžel i jako táta.“ Petra mě pohladila po ruce: „Tohle není tvoje vina. Musíš být silný pro děti i pro Janu.“

Další den mi volali z nemocnice: „Stav vaší ženy je stabilizovaný, ale stále kritický.“ Znělo to jako rozsudek i naděje zároveň. Rozhodl jsem se napsat Janě dopis – i když byla v bezvědomí, doufal jsem, že ho jednou přečte.

„Milá Jano,

Nevím, jestli mě slyšíš nebo cítíš, ale chci ti říct, že tě miluju víc než kdy dřív. Doma je prázdno bez tvého smíchu. Děti tě potřebují – já tě potřebuju. Prosím, bojuj.“

Každý den jsem chodil do práce jako robot. Kolegové se mě ptali: „Jak to zvládáš?“ Jen jsem pokrčil rameny. Večer doma další hádka s tchyní: „Měla bys víc vařit dětem! Anička je hubená!“ Už jsem neměl sílu odporovat.

Jednou v noci mi zazvonil telefon – číslo z nemocnice. Srdce mi bušilo až v krku.

„Pane Novotný? Vaše žena se probudila.“

Rozbrečel jsem se štěstím i úlevou. Hned ráno jsem běžel do nemocnice. Jana byla slabá, ale usmála se na mě: „Ahoj…“ Její hlas byl tichý jako šepot.

„Jano… tolik ses nás lekla,“ zašeptal jsem jí do vlasů.

„Neboj… vrátím se domů,“ usmála se slabě.

Doma jsme začali znovu – pomalu a opatrně. Jana byla dlouho unavená, děti byly nejisté a já měl strach z každého zakašlání nebo bolesti hlavy.

Jednou večer jsme seděli s Janou na balkoně a dívali se na hvězdy.

„Honzo… myslíš, že to zvládneme?“ zeptala se tiše.

Podíval jsem se jí do očí a poprvé po dlouhé době cítil klid.

„Musíme to zvládnout – kvůli dětem i kvůli sobě.“

Někdy si říkám: Jak člověk pozná, že už je zase silný? A co když už nikdy nebudeme stejní jako dřív? Co byste udělali vy na mém místě?