Když se sousedství stane rodinou: Příběh jedné mámy a šesti dětí

„Mami, proč musí Anička zase brečet?“ ozvalo se z kuchyně, kde moje nejmladší dcera Klárka seděla u stolu a zírala na talíř s nedojedenou polévkou. V tu chvíli jsem stála v předsíni, v ruce držela cizí dětskou bundu a snažila se potlačit slzy. Anička, dcera našeho souseda Petra, seděla na schodech a tiše vzlykala. Bylo to už třetí ráno, co u nás spala.

Petr byl náš soused přes chodbu. Vždycky veselý, vždycky ochotný pomoct. Jeho žena ho opustila před lety a nechala mu dvě děti – Aničku a malého Tomáška. Když Petr onemocněl rakovinou, snažila jsem se mu pomáhat, jak jen to šlo. Nosila jsem mu nákupy, občas uvařila oběd navíc. Ale nikdy mě nenapadlo, že jednoho dne budu stát před rozhodnutím, které mi změní celý život.

Ten den si pamatuju do detailu. Bylo pondělí ráno, venku pršelo a já spěchala s dětmi do školy. Petr mi otevřel dveře a jeho pohled byl jiný – unavený, zlomený. „Jano, mohl bych tě o něco poprosit?“ zeptal se tiše. „Kdyby se mi něco stalo… Postaráš se o ně?“

Zůstala jsem stát jako opařená. „Petře, co to říkáš? Ty to zvládneš…“

Usmál se smutně. „Někdy člověk neovlivní všechno.“

O měsíc později Petr zemřel. Jeho děti zůstaly samy. Sociálka začala jednat rychle – prý mají místo v dětském domově v Plzni. Když jsem to slyšela, sevřelo se mi srdce. Věděla jsem, že to nemůžu dopustit.

Doma jsme měli už čtyři děti – Honzu, Klárku, Terezku a malého Filípka. Můj manžel Martin pracoval dlouhé směny v továrně a já byla na mateřské. Peněz nebylo nazbyt, ale lásky jsme měli dost.

Večer jsem seděla s Martinem v kuchyni. „Co když je vezmeme k sobě?“ řekla jsem tiše.

Podíval se na mě překvapeně. „Jano… To je šest dětí! Víš, co to znamená?“

„Vím,“ přikývla jsem. „Ale nemůžu je nechat odejít do domova.“

Následující týdny byly jako jízda na horské dráze. Sociální pracovnice paní Novotná chodila na kontroly, ptala se na všechno možné – kolik máme postelí, jestli máme dost místa, jak zvládáme finance. Sousedi šeptali za zády: „To je blázen… Šest dětí! Jak to chce zvládnout?“

Nejtěžší bylo vysvětlit to vlastním dětem. Honza trucoval: „Proč musíme mít doma cizí děti? Už teď nemám svůj pokoj!“ Klárka plakala: „Já nechci sdílet hračky!“ Terezka byla zvědavá: „A budou s námi chodit na výlety?“

První týdny byly peklo. Anička měla noční můry a každou noc mě budila: „Teto Jano, kde je táta?“ Tomášek mlčel celé dny a schovával se pod stolem. Moje děti žárlily – najednou jsem měla méně času na každého z nich.

Jednou večer jsem seděla u stolu a brečela do hrníčku s čajem. Martin mě objal: „Děláš správnou věc.“

Ale bylo to těžké. Peníze mizely rychleji než kdy dřív. Musela jsem začít šít oblečení ze starých věcí, vařit levnější jídla, hledat brigády po nocích. Sousedi mi nosili občas pečivo nebo ovoce ze zahrady. Někteří nás začali obdivovat: „Jste statečná, Jano.“ Jiní kroutili hlavou: „Tohle bych nikdy nedal.“

Jednoho dne přišla Anička ze školy uplakaná: „Spolužačka mi řekla, že nejsem tvoje pravá dcera.“ Sedla jsem si k ní a objala ji: „Rodina není jen o krvi, Aničko. Rodina je o tom, kdo tě má rád.“

Pomalu jsme si zvykali jeden na druhého. Děti si začaly hrát spolu, hádaly se o hračky i smály stejným vtipům. Honza naučil Tomáška jezdit na kole, Klárka s Aničkou pekly bábovku pro celou ulici.

Jednou večer jsme seděli všichni u stolu a smáli se nějaké hloupé historce z Honzovy školy. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsme rodina – trochu chaotická, trochu hlučná, ale naše.

Někdy mám strach – co když selžu? Co když jim nedám dost lásky? Ale pak vidím jejich úsměvy a vím, že to stálo za to.

Možná nejsem dokonalá máma. Ale kdo vlastně je? Udělali byste to taky? Nebo byste se báli změnit svůj život kvůli cizím dětem?