Když se pár dnů změní v celý život: Příběh babičky, která musela znovu najít samu sebe

„Mami, prosím tě, jen na pár dní. Já už nevím, co mám dělat. Tomáš je nemocný, musím do práce, školka je zavřená. Jen pár dní, opravdu.“

Hlas mojí dcery Jany zněl tak unaveně a zoufale, že jsem ani na vteřinu nezaváhala. „Samozřejmě, přiveď ho. Vždyť je to můj Kubík.“

Když jsem o pár hodin později držela čtyřletého Kubíka za ruku a jeho batůžek s plyšovým medvědem ležel v předsíni, ještě jsem netušila, jak moc se mi život změní. „Babi, budeme si hrát na hasiče?“ vykřikl hned ve dveřích a já se usmála. „Jasně, zlatíčko.“

První den byl vlastně docela fajn. Uvařila jsem jeho oblíbenou rajskou polévku s písmenky, postavili jsme garáž z kostek a večer jsem mu četla pohádku o Křemílkovi a Vochomůrkovi. Jenže druhý den už začal být náročnější. Kubík se probudil v pět ráno a dožadoval se snídaně. Když jsem mu nabídla rohlík s máslem, rozplakal se, že chce palačinky jako u maminky.

„Babi, proč nejsi jako maminka?“ zeptal se mě uprostřed slz.

Zamrazilo mě. Snažila jsem se ho obejmout, ale on se odtáhl. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc mu chybí domov a jak těžké to pro něj musí být.

Dny plynuly a Jana stále volala: „Mami, ještě vydrž, Tomáš má pořád horečky, v práci je průšvih.“ Slibovala jsem si, že to zvládnu. Ale začala jsem být unavená. Večer jsem padala do postele s bolavými zády a hlavou plnou starostí.

Jednoho dne přišel soused pan Novák: „Paní Dvořáková, vy máte doma vnuka? To je pěkné! Ale slyšel jsem včera nějaký pláč… všechno v pořádku?“

Zrudla jsem studem. „Ano, všechno je v pořádku. Jen je to pro nás oba nové.“

Ale nebylo to v pořádku. Kubík začal být vzteklý, házel hračkami a odmítal jíst. Já jsem byla podrážděná a někdy jsem na něj i zvýšila hlas. Jednou večer jsem se rozplakala do polštáře: „Co když už nejsem dobrá babička? Co když to nezvládnu?“

Jana mi volala čím dál méně. Když už zavolala, byla nervózní a krátká: „Mami, promiň, mám toho moc.“

Začala jsem mít pocit, že mě všichni berou jako samozřejmost. Jako kdybych tu byla jen proto, abych zachraňovala situaci.

Jednoho dne přišla Jana nečekaně domů dřív. Kubík jí skočil kolem krku a já cítila úlevu i žárlivost zároveň.

„Mami, jsi úžasná. Nevím, co bych bez tebe dělala,“ řekla mi Jana a objala mě.

Ale já už byla vyčerpaná na dně svých sil.

„Jano,“ začala jsem opatrně, „musíme si promluvit.“

Sedly jsme si ke kuchyňskému stolu. Kubík si hrál v obýváku.

„Já tě chápu,“ řekla jsem tiše. „Ale nemůžu to dělat pořád. Potřebuju taky svůj život. Chci ti pomoct, ale nemůžu být náhradní maminkou.“

Jana sklopila oči. „Já vím… Jenže já už nevím kudy kam. Tomáš je pořád nemocný, v práci mi hrozí výpověď…“

„Ale já taky stárnu,“ přerušila jsem ji. „Mám svoje bolístky a potřeby. Nechci být jen babička na plný úvazek.“

Chvíli bylo ticho.

„Mami… promiň,“ zašeptala Jana.

V tu chvíli mi došlo, že jsme obě oběťmi systému – matek samoživitelek i babiček, které mají být vždy připravené pomoci bez ohledu na vlastní život.

Další dny jsme hledaly řešení společně – střídání s Tomášovou matkou, pomoc sousedky na hlídání i možnost zkráceného úvazku pro Janu.

Kubík mi jednou večer řekl: „Babičko, mám tě rád.“

A já věděla, že i když už nikdy nebudu mít tolik klidu jako dřív, získala jsem něco cenného – hlubší vztah se svým vnukem i dcerou.

Ale někdy večer přemýšlím: Kde je ta hranice mezi pomocí rodině a ztrátou sebe sama? Máme právo říct dost – nebo jsme odsouzené být vždycky jen ty silné ženy v pozadí?