Kdysi opora rodiny, dnes zapomenutá: Volají jen o svátcích

„Mami, můžeš nám pohlídat děti? Máme s Jirkou důležitou schůzku.“

Ta věta mi zní v uších jako ozvěna minulosti. Tehdy jsem byla potřebná. Byla jsem ta, na kterou se všichni obraceli. Dnes sedím v kuchyni svého malého bytu na sídlišti v Brně a dívám se na telefon, který už několik dní mlčí. Je Štědrý den dopoledne a já vím, že mi děti zavolají. Ale až večer, až budou mít všechno za sebou.

Když byly děti malé, byla jsem pro ně vším. S manželem Petrem jsme neměli moc peněz, ale snažili jsme se, aby jim nic nechybělo. On pracoval na dráze, já v nemocnici jako zdravotní sestra. Po nocích jsem šila oblečení, abychom ušetřili. Pamatuju si, jak jsem jednou v zimě seděla u šicího stroje a slyšela, jak si děti šeptají v pokoji: „Mamka zase šije, abychom měli nové bundy.“ Byla jsem unavená, ale šťastná.

Když děti dospěly, přišly vnoučata. To byla nová radost. „Babičko, pojď si s námi hrát!“ volala malá Anička a já s ní stavěla kostky celé odpoledne. Syn Martin s manželkou často potřebovali pohlídat. „Mami, bez tebe bychom to nezvládli,“ říkali. Dcera Lenka byla na mateřské sama a já jí pomáhala s nákupy i domácností. Byla jsem pyšná na to, že mě potřebují.

Jenže čas běžel. Vnoučata vyrostla, děti mají své životy. Martin je pořád v práci, Lenka si našla nového partnera a přestěhovala se do Prahy. Najednou už nikdo nepotřebuje babičku na hlídání ani maminku na radu. Telefon zazvoní jen dvakrát do roka – na moje narozeniny a o Vánocích.

Sedím u stolu a vzpomínám na doby, kdy byl byt plný smíchu a hádek o tom, kdo bude krájet cukroví. Teď slyším jen tikot hodin a občasné bouchání dveří od sousedů. Zkusila jsem jim několikrát zavolat sama. „Promiň, mami, teď nemůžu mluvit, mám poradu.“ „Mami, ozvu se později.“ Ale později už telefon nezazvonil.

Jednou jsem se odhodlala a jela za Lenkou do Prahy bez ohlášení. Stála jsem před jejím bytem s kyticí narcisů a krabičkou koláčů. Otevřela mi její dcera Tereza: „Ahoj babi… mamka je teď v práci.“ Seděla jsem v kuchyni a čekala dvě hodiny. Když Lenka přišla domů, byla překvapená – možná spíš rozpačitá než potěšená. Povídaly jsme si asi půl hodiny o počasí a práci. Pak musela zase běžet.

Cestou domů ve vlaku jsem brečela do kapesníku jako malá holka. Přemýšlela jsem, kde se stala chyba. Vždyť jsem jim vždycky všechno dávala – svůj čas, energii i lásku. Možná až moc? Možná jsem je naučila, že tu budu vždycky a že se nemusí snažit.

Před měsícem jsem upadla v koupelně a nemohla vstát. Hodinu jsem ležela na zemi a čekala, jestli někdo přijde. Nakonec mě vysvobodila sousedka paní Novotná, která šla kolem a slyšela mé volání o pomoc. Když jsem to vyprávěla Martinovi po telefonu, řekl jen: „Mami, musíš být opatrnější.“ Ani nenavrhl, že by přijel.

Začala jsem chodit do klubu seniorů na sídlišti. Tam jsem poznala paní Alenu, která má podobný příběh. Povídáme si o dětech, které mají plné ruce práce a málo času na rodiče. Někdy mám pocit, že jsme pro ně už jen povinnost – něco jako složenky nebo úklid.

Před týdnem mi přišel dopis od Leny: „Mami, promiň, že se neozývám častěji. Je toho moc. Doufám, že jsi v pořádku.“ Bylo to hezké… ale stejně mě to bolelo víc než ticho.

Dnes je Štědrý den a já sedím u stromečku sama. Připravila jsem si bramborový salát podle receptu své maminky a dala si skleničku vína. Venku sněží a já si říkám: Proč je tak těžké říct svým dětem, že mi chybí? Proč mám pocit viny za to, že bych chtěla být součástí jejich života?

Možná jsme je vychovali k samostatnosti až příliš dobře. Možná jsme jim dali všechno kromě vědomí, že i rodiče někdy potřebují obejmout nebo prostě jen slyšet obyčejné: „Jak se máš?“

Telefon konečně zazvonil. Martinův hlas zněl unaveně: „Veselé Vánoce, mami… promiň, že volám až teď.“ Usmála jsem se do prázdna: „To nevadí, hlavně že jsi zavolal.“

A tak tu sedím dál a přemýšlím: Je tohle osud všech matek? Nebo jsme někde udělali chybu? Co byste udělali vy na mém místě?