Každé narozeniny a Vánoce posílám vnoučatům peníze: Od nejstaršího vnuka slyším jen ticho

„Zase nic,“ povzdechnu si a odložím mobil na stůl. Je to už třetí den po Tomášových narozeninách a v telefonu ani v poště není žádná zpráva. Vnučky, Anička i Eva, mi psaly hned – Anička dokonce poslala fotku nových knih, které si za peníze koupila, Eva mi volala a vyprávěla o plánech na letní tábor. Ale Tomáš? Od něj už roky slyším jen ticho.

Sedím v kuchyni, kde voní čerstvě upečený štrúdl, a přemýšlím, kde se stala chyba. Vždyť jsem ho vychovávala skoro jako vlastního syna, když jeho rodiče – můj syn Petr a snacha Jana – museli dlouho do práce. Pamatuju si, jak jsme spolu chodili krmit kačeny do parku, jak mi pomáhal s pečením perníčků na Vánoce. Teď je mu dvacet jedna, studuje v Brně informatiku a já mám pocit, že jsem pro něj jen jméno na obálce.

„Mami, neber si to tak,“ říká mi Petr do telefonu, když si postěžuji. „Tomáš má teď zkouškové, je toho na něj moc.“

„Ale Anička má taky školu a vždycky si najde čas…“ namítnu tiše.

Petr mlčí. Vím, že ho to mrzí, ale taky že nechce syna nutit. Jenže já mám pocit, že se mezi mnou a Tomášem zvedla zeď. Každý rok mu posílám k narozeninám i Vánocům tisíc korun – není to málo, ale není to ani moc. Chci jen vědět, že na mě myslí. Že jsem pro něj pořád babička.

Vzpomínám na loňské Vánoce. Seděli jsme u stolu všichni – já, Petr s Janou, Anička s Evou i Tomáš. On byl celý večer zaražený, pořád koukal do mobilu. Když jsem mu podávala obálku s penězi, jen se usmál a řekl: „Díky.“ Pak už neřekl nic. Ani po svátcích mi nenapsal.

Jednou jsem sebrala odvahu a napsala mu sama: „Tomáši, doufám, že se ti dárek hodil. Jak se máš?“ Odpověď přišla až za týden: „Jo babi, díky moc. Mám teď hodně školy.“

To je všechno? ptala jsem se sama sebe. Kde je ten kluk, co mi nosil obrázky a vyprávěl o škole? Kde je ten smích?

Jednou večer jsem seděla s Janou u kávy a zeptala se jí přímo: „Jano, myslíš, že jsem Tomášovi nějak ublížila?“

Jana se zamyslela. „Ne, maminko. On je prostě jiný než holky. Uzavřenější. A možná… možná má pocit, že od něj něco čekáš.“

„Ale vždyť chci jen vědět, že mě má rád,“ zašeptala jsem.

Jana mě pohladila po ruce. „Zkus mu napsat jen tak. Bez důvodu.“

A tak jsem to zkusila. Poslala jsem Tomášovi zprávu: „Ahoj Tomáši, vzpomněla jsem si na tebe dneska při pečení štrúdlu. Jak se máš?“

Odpověď přišla až druhý den večer: „Ahoj babi, mám se fajn. Díky za zprávu.“

Zase ta strohost. Přemýšlela jsem, jestli má vůbec cenu dál posílat peníze. Jestli to není jen povinnost – něco jako daně nebo složenky.

Jednou večer jsem seděla u televize a dívala se na staré fotky. Na jedné byl Tomáš jako malý kluk – seděl mi na klíně a smál se na celé kolo. Rozbrečela jsem se.

Druhý den ráno jsem šla na poštu poslat další obálku – tentokrát k Vánocům. Přidala jsem krátký dopis: „Milý Tomáši, přeji ti krásné svátky a hodně štěstí ve škole. Myslím na tebe často a mám tě moc ráda. Babička.“

Odpověď nepřišla žádná.

Začala jsem si všímat i jiných věcí – Tomáš už skoro nejezdí domů na víkendy, s rodinou mluví málo. Petr i Jana jsou z toho smutní, ale snaží se to neřešit. Prý je to věkem.

Jednou přišla Anička na návštěvu a povídaly jsme si o škole i o životě. Zeptala jsem se jí opatrně: „Aničko, nevíš, proč mi Tomáš nepíše?“

Anička se zamyslela: „On je prostě takový… uzavřený. A myslím, že má pocit, že když ti napíše jen ‚díky‘, tak to nestačí. Že by měl napsat něco víc – ale neví co.“

„Ale vždyť stačí obyčejné ‚děkuju‘…“ povzdechla jsem si.

Anička mě objala: „Neboj babi, on tě má rád. Jen to neumí dát najevo.“

Možná je to pravda. Možná jsou dnešní mladí jiní – žijí ve světě mobilů a rychlých zpráv, kde city nejsou vidět mezi řádky.

Ale stejně mě to bolí.

Nedávno jsem šla do obchodu a potkala sousedku paní Novotnou. Povídaly jsme si o vnoučatech a ona mi vyprávěla podobný příběh – její vnuk taky nevolá ani nepíše.

„Možná bychom měly přestat čekat,“ řekla mi paní Novotná smutně.

Ale jak přestat čekat? Jak přestat doufat?

Dnes sedím u stolu s dalším štrúdlem a přemýšlím: Má cenu dál posílat peníze? Má cenu čekat na odpověď? Nebo bych měla najít jiný způsob, jak dát Tomášovi najevo svou lásku?

Možná je čas změnit pravidla hry – místo peněz poslat dopis bez očekávání odpovědi. Nebo prostě jen myslet na něj v tichosti.

Co byste udělali vy? Má cenu dál dávat dárky bez odezvy? Nebo je lepší najít odvahu a zeptat se přímo? Někdy mám pocit, že ticho bolí víc než slova…