Jsem jen bankomat? Můj boj o úctu a lásku v rodině, kterou jsem roky živila

„Mami, poslala bys mi zase něco na účet? Potřebuju na kauci za byt.“

Ta zpráva mi přišla v pondělí ráno, když jsem se vracela z noční směny v domově důchodců v Mnichově. Venku pršelo a já byla unavená až na kost. Zastavila jsem se na lavičce před panelákem, kde jsem bydlela už třináct let, a dívala se na tu krátkou větu na displeji. Byla od mé starší dcery, Lenky. Ani ahoj, ani jak se mám. Jen další žádost o peníze.

V hlavě mi hučelo. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsem opouštěla domov v Ostravě, abych mohla holkám posílat každý měsíc výplatu. Když byly malé, slibovala jsem si, že jim tím dávám lepší život. Že až vyrostou, budou mi vděčné. Ale teď… teď mám pocit, že jsem pro ně jen bankomat.

Když jsem večer volala domů, zvedla to mladší dcera, Tereza. „Ahoj mami,“ řekla rychle, „nemám moc čas, mám zkouškové. Ale potřebovala bych taky něco poslat. Došly mi peníze na kolej.“

„Teri,“ zkusila jsem opatrně, „víš, že už nejsem nejmladší a práce je čím dál těžší… Nemohly byste si s Lenkou najít brigádu? Aspoň na léto?“

Na druhém konci bylo ticho. Pak povzdechla: „Mami, ty nám to pořád vyčítáš. My jsme tě neprosily, abys odjela. Kdybys byla doma, možná bychom si vystačily s míň.“

Zamrazilo mě. Vždycky jsem si myslela, že to dělám pro ně. Ale slyšet to takhle nahlas…

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, kde se to pokazilo. Když byly holky malé, psaly mi dopisy plné obrázků a srdíček. Volaly mi „maminko“ a plakaly do telefonu, že se jim stýská. Já brečela s nimi – ale vždycky jsem věřila, že jednou pochopí.

Jenže roky ubíhaly a já byla pořád pryč. Manžel se po pár letech rozvedl a našel si jinou. Holky zůstaly u babičky. Já přijížděla jen na Vánoce a v létě – vždycky s kufrem plným dárků a obálkou peněz.

Možná právě tehdy se to zlomilo. Peníze začaly být důležitější než objetí. Dárky místo rozhovorů. A teď? Teď už ani ty dárky nestačí.

Před měsícem jsem přijela domů neohlášeně. Chtěla jsem holky překvapit. Lenka byla v práci a Tereza na koleji. Seděla jsem sama v kuchyni u babičky a dívala se na jejich fotky na stěně. Když večer přišly domů, byly překvapené – ale ne šťastné.

„Mami, proč jsi nepřijela až na víkend? Máme toho teď fakt hodně,“ řekla Lenka a ani mě neobjala.

Tereza jen kývla hlavou: „A přivezla jsi aspoň něco dobrého z Německa?“

Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním domě.

Ten večer jsme seděly u stolu a já se pokusila začít rozhovor.

„Holky, chybíte mi… Chtěla bych být víc s vámi.“

Lenka protočila oči: „Mami, my jsme dospělé. Máme svoje životy.“

Tereza dodala: „A ty máš Německo.“

Bylo to jako rána pěstí do žaludku.

Po návratu do Mnichova jsem se týdny trápila. V práci jsem byla podrážděná a unavená. Kolegyňka Jana si toho všimla.

„Co je s tebou, Marto?“ zeptala se jednou u kávy.

Rozbrečela jsem se jí do ramene a všechno jí řekla.

„Víš,“ řekla tiše Jana, „moje máma dělala totéž. Celý život makala v Rakousku jako uklízečka a já jí to dlouho vyčítala. Ale dneska chápu proč to dělala… Jenže tehdy jsem ji potřebovala doma.“

Zamyslela jsem se nad tím dlouho. Možná jsem opravdu udělala chybu – možná peníze nikdy nenahradí blízkost.

Rozhodla jsem se napsat holkám dopis. Ne SMSku, ne email – opravdový dopis rukou.

„Milé moje holky,

vím, že jsem vám chyběla a že jste mi to nikdy neřekly nahlas. Věřila jsem, že když vám zajistím lepší život, budete šťastné. Ale možná jsem vás připravila o něco důležitějšího – o mámu.

Chci vám říct, že vás mám ráda a že bych chtěla být víc součástí vašeho života – nejen jako bankomat, ale jako vaše máma.

Vaše máma Marta.“

Odpověď přišla až za dva týdny. Krátká SMSka od Lenky: „Díky za dopis. Musíme si promluvit.“

Setkaly jsme se v kavárně v Ostravě. Lenka přišla první – nervózní, ale bez výčitek v očích.

„Mami… promiň,“ začala tiše. „Byla jsi pro mě vždycky ta silná, co všechno zvládne. Ale někdy bych radši měla mámu doma než nové boty.“

Rozplakala jsem se a ona mě poprvé po letech objala.

Tereza přišla později – rozpačitá, ale usmála se: „Můžeme začít znova?“

Nevím, jestli někdy úplně napravím roky odloučení. Ale poprvé po dlouhé době cítím naději.

Možná nejsem jen bankomat… Možná ještě můžu být máma.

A co vy? Myslíte si, že peníze mohou nahradit lásku? Dá se napravit vztah po tolika letech odloučení?