„Dej byt bratrovi, vždyť jste rodina!” – Příběh, který roztrhl mé srdce i rodinu na kusy

„To nemyslíš vážně, mami! Proč bych měla dát byt Tomášovi? Sama víš, kolik let jsem na něj šetřila!“ křičela jsem do telefonu a cítila, jak se mi třesou ruce. Stála jsem u okna svého malého bytu v Nuslích a dívala se na šedé paneláky, které mi teď připadaly ještě studenější než obvykle. Venku pršelo a kapky stékaly po skle stejně jako slzy po mé tváři.

„Jitko, vždyť jste rodina. Tomáš je tvůj bratr. Má teď těžké období, rozvedl se, nemá kam jít… Ty máš aspoň práci a střechu nad hlavou,“ zněl mamin hlas naléhavě, ale v pozadí jsem slyšela i tátu, jak si něco bručí pod vousy. Věděla jsem, že oba stojí za Tomášem. Vždycky to tak bylo. On byl ten mladší, ten slabší, ten, kterému se muselo pomáhat. Já byla ta silná, ta, co všechno zvládne sama.

„A co já? Já jsem snad taky vaše dcera! Proč mám pořád ustupovat?“ vyhrkla jsem a hlas se mi zlomil. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsem si odříkala dovolené, nové oblečení i večery s kamarádkami jen proto, abych mohla splácet hypotéku. Každý měsíc jsem počítala koruny a modlila se, aby mi zbylo aspoň na kino nebo kafe v kavárně na rohu.

„Jitko, prosím tě… Tomáš je zoufalý. Nemůžeš mu aspoň na čas pomoct? Vždyť máš srdce,“ zkoušela to máma dál. Cítila jsem vinu i vztek zároveň. Proč se vždycky všechno točí kolem něj? Proč já musím být ta rozumná?

Zavěsila jsem a sedla si na pohovku. V hlavě mi vířily myšlenky. Co když Tomáš opravdu nemá kam jít? Co když skončí na ulici? Ale co já? Mám riskovat všechno, co jsem vybudovala? Vzpomněla jsem si na jeho poslední návštěvu – přišel opilý, rozčiloval se kvůli bývalé ženě a nakonec mi rozbil hrnek po babičce. „Promiň,“ zamumlal tehdy a odešel. Od té doby jsme spolu skoro nemluvili.

Večer mi přišla zpráva od táty: „Jitko, zamysli se nad tím. Rodina je důležitější než majetek.“

Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela nad tím, co je správné. V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolega Petr si toho všiml: „Jitko, jsi v pohodě? Nějak jsi bledá.“

„Rodinné trable,“ odpověděla jsem vyhýbavě.

„To znám… U nás doma se taky pořád něco řeší. Ale víš co? Nenech si všechno líbit,“ mrkl na mě povzbudivě.

Odpoledne mi volal Tomáš. „Jitko… já vím, že toho po tobě chci moc. Ale fakt nevím, kam jinam jít. Prosím tě… Aspoň na pár měsíců.“ Jeho hlas zněl zlomeně a já cítila, jak ve mně bojuje soucit s hněvem.

„Tomáši, já ti rozumím… Ale já tady taky žiju! Nemůžu jen tak odejít nebo ti dát klíče a čekat, co bude dál,“ snažila jsem se zachovat klid.

„Vždyť máš přece přítele! Můžeš být u něj…“

„To není tak jednoduché! A navíc – proč bych měla opouštět svůj domov?“

Následovalo ticho. Pak Tomáš zavěsil.

Další dny byly plné napětí. Máma mi psala dlouhé zprávy o tom, jak je rodina nejdůležitější a jak bych měla být velkorysá. Táta mlčel, ale když jsme se viděli na nedělním obědě u nich doma v Modřanech, sotva se na mě podíval.

„Jitko,“ začala máma opatrně u stolu, „my víme, že to pro tebe není lehké… Ale Tomáš je fakt v koncích.“

Podívala jsem se na bratra – seděl naproti mně, oči sklopené do talíře s gulášem. Vypadal unaveně a zlomeně. Ale vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy mě nechal ve štychu – když jsme byli malí a on mě shodil z kola před celou ulicí; když mi rozbil mobil a nikdy ho nezaplatil; když mě pomlouval před rodiči jen proto, aby z toho vyšel líp on.

„A co kdybychom byt prodali a peníze rozdělili?“ navrhla máma najednou.

Ztuhla jsem. „To snad nemyslíš vážně! To je můj byt! Já ho splácím! Vy jste mi nikdy nepomohli ani korunou!“

Táta zabručel: „Ale Tomáš je tvůj bratr…“

Vybuchla jsem: „A já jsem vaše dcera! Proč mám pořád ustupovat? Proč mám obětovat všechno jen proto, že on něco nezvládl?“

V místnosti zavládlo ticho. Máma začala plakat.

Odešla jsem domů s pocitem viny i úlevy zároveň. Věděla jsem, že tentokrát musím myslet i na sebe. Ale zároveň mě tížilo svědomí – co když Tomáš opravdu skončí bez střechy nad hlavou?

Uběhly týdny plné napětí a mlčení. Rodiče se mnou skoro nemluvili. Tomáš si našel podnájem u kamaráda v Hostivaři. Já dál chodila do práce a každý večer seděla sama v bytě, který byl najednou studenější než kdy dřív.

Jednou večer mi přišla zpráva od Tomáše: „Promiň… Asi jsem toho chtěl moc.“

Odpověděla jsem: „Taky mě to mrzí… Ale musím myslet i na sebe.“

Dnes už spolu zase občas mluvíme. Rodiče to pořád těžko nesou. Ale já vím jedno – někdy je potřeba postavit se za sebe, i když to bolí.

Někdy přemýšlím: Je správné obětovat vlastní štěstí pro rodinu? Kde je ta hranice mezi pomocí a sebeobětováním? Co byste udělali vy?