Tchynina nabídka: Vyměňme si byty, ale s jednou podmínkou – převedu svůj byt na ni
„Tak co, Jano, už ses rozhodla?“ Tchyně stála uprostřed našeho malého obýváku, ruce založené na prsou a pohled tvrdý jako kámen. Venku pršelo a kapky bubnovaly na parapet, jako by chtěly podtrhnout tíhu okamžiku. Můj muž Petr seděl na pohovce, nervózně si mnul ruce a vyhýbal se mému pohledu. Vzduch byl hustý, napětí by se dalo krájet.
Všechno to začalo před měsícem, když nám tchyně nabídla, že si vyměníme byty. Ona má prostorný byt v Dejvicích, my s Petrem žijeme v paneláku na Jižním Městě. Na první pohled to znělo jako sen – větší byt, lepší lokalita, blíž do práce. Jenže pak přišla ta podmínka: „Ale Janičko, musíš ten svůj byt převést na mě. Je to jen formalita, víš přece, že já bych tě nikdy neokradla.“
Nikdy jsem jí úplně nevěřila. Už když jsme s Petrem začali chodit, varovala mě máma: „Dej si pozor na tu jejich rodinu. Slyšela jsem, že jeho bratr Bohouš skončil ve vězení kvůli nějakým podvodům.“ Petr vždycky tvrdil, že Bohouš byl jenom nešťastník, co naletěl špatným lidem. Ale já jsem věděla své.
„Jano, mamka to myslí dobře,“ zkoušel mě Petr přesvědčit už po několikáté. „Vždyť je to pro nás výhodné. Dejvice! To je sen.“
„A co když mě tvoje máma vyhodí? Co když mi zůstane jen holý zadek?“ vyjela jsem na něj ostřeji, než jsem chtěla. „Já jí nevěřím. A ty bys taky neměl.“
Petr sklopil hlavu. „Mamka není taková…“
„A Bohouš? Ten taky nebyl takový?“ skočila jsem mu do řeči.
Tchyně mezitím chodila po bytě jako generál po bitevním poli. „Janičko, já už jsem stará. Nechci se stěhovat do menšího bytu jen tak pro nic za nic. Dej mi jistotu. Ty jsi mladá, máš život před sebou.“
V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Proč mám já dávat jistotu jí? Proč ona nedá jistotu mně? Vždyť já jsem ta, kdo riskuje všechno.
Večer jsem seděla v kuchyni a dívala se do prázdna. Petr přišel za mnou a položil mi ruku na rameno. „Jano, prosím tě… Nechci se hádat. Ale kdybychom měli větší byt, mohli bychom mít dítě.“
To byla rána pod pás. Věděl, jak moc si přeju dítě. Ale věděla jsem i to, že dítě potřebuje stabilitu a bezpečí – ne nejistotu a intriky.
Další dny byly plné hádek a ticha. Tchyně volala každý den, Petr byl čím dál nervóznější a já měla pocit, že se dusím. Jednou večer jsem zaslechla jeho rozhovor s matkou:
„Mami, Janka nechce převést byt na tebe. Bojí se.“
„No to snad není možné! Já jí nabízím životní šanci a ona mi nevěří? To je vděk!“
Cítila jsem se jako zrádkyně. Ale zároveň jsem věděla, že mám pravdu.
Jednoho dne mi zavolala Bohoušova bývalá žena Lenka. „Jano, můžu tě vidět? Musím ti něco říct.“ Sešly jsme se v kavárně na Vinohradech. Lenka byla bledá a nervózní.
„Hele, já ti nechci do ničeho kecat,“ začala opatrně, „ale tvoje tchyně… Ona není taková svatá, jak se tváří. Když jsme s Bohoušem kupovali byt, slíbila nám pomoc. Nakonec nás ale připravila o všechno. Byt napsala na sebe a pak nás vyhodila.“
Zamrazilo mě v zádech.
„A co Bohouš?“ zeptala jsem se tiše.
Lenka pokrčila rameny: „Ten skončil ve vězení kvůli dluhům. Ona ho v tom nechala.“
Domů jsem šla s hlavou plnou myšlenek. Petr mě čekal u dveří.
„Tak co?“ zeptal se tiše.
„Nikdy ten byt nepřevedu na tvoji matku,“ řekla jsem rozhodně.
Rozhostilo se ticho.
„Takže… co teď?“
„Nevím,“ odpověděla jsem popravdě. „Ale vím jedno – nenechám se okrást.“
Tchyně přišla ještě několikrát a zkoušela mě přesvědčit sliby i výčitkami. Nakonec pochopila, že neustoupím.
Petr byl dlouho zklamaný a mezi námi to skřípalo. Ale časem pochopil, že jsem měla pravdu. Když jsme pak slyšeli, že tchyně prodala svůj byt a odstěhovala se na venkov bez jediného slova rozloučení, cítila jsem zvláštní směs úlevy a smutku.
Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Stála mi ta tvrdohlavost za to? Nebo jsem měla riskovat kvůli většímu bytu a možná i dítěti? Co byste udělali vy na mém místě?