Všechno pro děti, teď sama: Příběh matky, na kterou se zapomnělo

„Proč mi nevoláš, Martine?“ šeptám do tmy, zatímco se dívám na mobil položený na stole. Už je to měsíc, co se můj syn naposledy ozval. Dcera Jana mi poslala jen krátkou zprávu: „Mami, nestíhám, ozvu se později.“ Ale to později nikdy nepřišlo. Sedím v poloprázdném bytě na pražském sídlišti, kde jsem s dětmi prožila celý život. Každý kout mi připomíná jejich smích, hádky i první kroky. Teď tu zbylo jen ticho a stíny.

Vzpomínám si na dobu, kdy byl Martin malý a bál se bouřky. Seděla jsem u jeho postele, hladila ho po vlasech a šeptala pohádky, dokud neusnul. Jana zase měla astma – kolikrát jsem s ní běžela v noci na pohotovost, v dešti i sněhu. Můj muž Petr tehdy pracoval na směny v továrně a domů chodil unavený. Všechno bylo na mně. Ale nikdy jsem si nestěžovala. Vždycky jsem věřila, že rodina je to nejdůležitější.

„Mami, proč jsi pořád doma? Proč nejdeš s kamarádkami ven?“ ptala se mě Jana, když jí bylo patnáct. „Protože chci být s vámi,“ odpovídala jsem a ona jen protočila oči. Tehdy jsem si myslela, že jednou pochopí. Že až budou mít vlastní děti, ocení, co všechno jsem pro ně udělala.

Ale roky plynuly. Děti vyrostly, odešly studovat do Brna a Olomouce. Martin si našel práci v IT firmě, Jana je učitelka v mateřské škole. Oba mají své rodiny, své starosti. A já? Zůstala jsem tu sama s fotkami na stěně a hrníčky s jejich jmény.

Nedávno jsem slavila sedmdesátiny. Doufala jsem, že přijedou všichni – děti, vnoučata, možná i Petr, i když jsme už roky rozvedení. Připravila jsem bramborový salát podle receptu své maminky, upekla bábovku a koupila víno. Nakonec přišla jen sousedka paní Novotná s kytičkou a omluvou: „Děti mají moc práce.“

Večer jsem seděla u stolu a dívala se na prázdné talíře. Slzy mi tekly po tvářích a já si poprvé v životě připadala opravdu zbytečná.

Jednou večer jsem se odhodlala a zavolala Martinovi sama. „Ahoj mami,“ ozvalo se unaveně na druhém konci. „Promiň, mám teď hodně práce. Děti jsou nemocné a Lenka je v práci dlouho do noci.“ Chtěla jsem mu říct, že mi chybí, že bych ráda viděla vnoučata. Ale místo toho jsem jen popřála brzké uzdravení a položila telefon.

Druhý den mi volala Jana. „Mami, proč jsi volala Martinovi? On má teď fakt těžké období.“ Její hlas byl podrážděný. „Nechci být na obtíž,“ zašeptala jsem. „Ale nejsi na obtíž,“ odpověděla rychle, ale znělo to spíš jako povinnost než útěcha.

Začala jsem chodit do parku krmit holuby. Tam potkávám další osamělé seniory – paní Hanu, která přišla o manžela před třemi lety, nebo pana Karla, kterého děti odvezly do domova důchodců a už za ním nejezdí. Povídáme si o počasí, o starých časech i o tom, jak nás bolí záda. Ale nikdo z nás nemluví o tom nejhorším – o té prázdnotě uvnitř.

Jednou večer jsem našla starý deník z doby, kdy byly děti malé. Psala jsem si tam jejich první slova, úspěchy ve škole i drobné radosti – jak jsme spolu pekli perníčky nebo stavěli sněhuláka před domem. Listovala jsem stránkami a slzy mi kapaly na zažloutlý papír.

„Kde jsem udělala chybu?“ ptám se sama sebe znovu a znovu. Byla jsem příliš obětavá? Měla jsem si víc hledět sebe? Naučila jsem děti, že máma je tu vždycky – ale co když teď už nejsem potřeba?

Jednoho dne mi přišel dopis od Jany: „Mami, promiň, že ti tak málo volám. Někdy mám pocit, že tě zklamávám. Ale mám tě ráda.“ Bylo to poprvé po letech, co mi napsala něco tak osobního. Zavolala jsem jí zpátky a dlouho jsme si povídaly – o jejích dětech, o škole i o tom, jak se cítím sama.

„Mami,“ řekla nakonec tiše Jana, „já vím, že jsme ti moc nevrátili to, co jsi nám dala. Ale nejsi zbytečná.“

Možná má pravdu. Možná mateřská láska není nikdy zbytečná – i když bolí.

A tak tu sedím v polotmě svého bytu a přemýšlím: Je možné najít štěstí i ve stáří? Nebo jsme odsouzeni čekat na telefonát, který možná nikdy nepřijde?