Všechno mé je i vaše? Příběh ženy, která se učí říkat ne

„Mami, kde máš ten svůj krém na ruce? Potřebuju ho!“ volá na mě Adélka z koupelny a já v tu chvíli vím, že už zase přijdu o něco, co je jen moje. Je to hloupý krém, vím to. Ale je to taky jediná věc, kterou si kupuju jen pro sebe. Stojím v kuchyni, ruce od těsta, a slyším, jak se dveře koupelny zabouchly. Už ani nečeká na odpověď.

„Jano, kde máš tu svou čokoládu? Dneska bych si dal k televizi,“ ozve se z obýváku můj muž Petr. Vím přesně, kterou myslí – tu hořkou s pomerančem, kterou si schovávám na večery, kdy už všichni spí a já mám konečně chvíli klidu. Jenže Petr ji vždycky najde. A já mu ji vždycky dám. Protože co bych byla za manželku, kdybych mu ji odmítla?

Někdy mám pocit, že se doma rozplynu. Že už nejsem Jana, ale jen „máma“ nebo „manželka“. Všechno mé je i jejich. Moje knížky jsou rozházené po bytě, protože si z nich děti vystřihují obrázky do školy. Moje oblíbené tričko má na sobě flek od tempery – prý „jen na chvilku půjčené“. A když si koupím nový šampon, za týden je prázdný.

Jednou jsem to zkusila říct nahlas. „Prosím vás, nechci, abyste mi brali všechny věci. Potřebuju mít něco jen pro sebe.“ Petr se na mě podíval překvapeně: „Ale Jani, vždyť jsme rodina. Tady si přece všechno půjčujeme.“

A já jsem zmlkla. Protože co když jsem opravdu ta špatná? Co když jsem sobecká?

Jenže pak přišel ten večer, kdy jsem seděla v koupelně na zemi a brečela. Bylo po desáté večer, děti spaly a Petr koukal na fotbal. Já jsem si chtěla dát vanu a přečíst si pár stránek knížky. Jenže vana byla plná gumových kačenek a moje knížka měla roztrhanou stránku. V tu chvíli mi došlo, že už nemám ani kousek prostoru jen pro sebe.

Druhý den ráno jsem se rozhodla něco změnit. Uvařila jsem kávu a zavolala rodinu ke stolu. „Potřebuju s vámi mluvit,“ začala jsem a hlas se mi třásl.

„Co se děje?“ zeptal se Petr.

„Cítím se… vyčerpaná. Mám vás ráda, ale mám pocit, že mi doma nic nepatří. Že všechno musím sdílet a nic není jen moje.“

Adélka se zamračila: „Ale mami, vždyť jsme rodina.“

„Já vím,“ usmála jsem se smutně. „Ale i v rodině potřebuje každý něco svého. Něco malého, co mu nikdo nevezme.“

Petr chvíli mlčel a pak pokrčil rameny: „Tak si kup ještě jednu čokoládu navíc.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Nešlo o čokoládu! Šlo o to, že nikdo nechápe, jak moc mi chybí mít něco jen pro sebe.

Začala jsem být podrážděná. Když mi Adélka vzala diář a počmárala ho fixem, vybuchla jsem: „Tohle je moje! Proč mi pořád berete moje věci?“ Děti se rozplakaly a Petr mě obvinil, že přeháním.

Večer jsem seděla sama v kuchyni a přemýšlela: Proč je tak těžké říct ne? Proč mám pocit viny pokaždé, když si chci něco nechat jen pro sebe?

Začala jsem hledat odpovědi u kamarádek. „Taky to tak máš?“ ptala jsem se Lenky na hřišti.

Lenka se zasmála: „Jasně! Doma nemám ani vlastní ponožky.“

A tak jsme si začaly psát zprávy o tom, co nám doma mizí pod rukama – od kosmetiky po poslední kousek sýra v lednici.

Jednou večer jsem sebrala odvahu a zamkla se v ložnici s knížkou a čajem. Petr bušil na dveře: „Co tam děláš?“

„Odpočívám,“ řekla jsem pevně.

„Ale děti tě potřebují.“

„Teď potřebuju chvíli já sama sebe.“

Bylo to poprvé za dlouhou dobu, kdy jsem si dovolila být sobecká – nebo spíš normální.

Nebylo to jednoduché. Doma to chvíli skřípalo. Děti byly zmatené a Petr uražený. Ale pomalu si začali zvykat.

Začala jsem si schovávat pár věcí jen pro sebe – knížku pod polštářem, krém v kabelce, čokoládu v šuplíku v práci. A hlavně – začala jsem říkat ne bez výčitek.

Někdy mám pořád pocit viny. Ale pak si vzpomenu na ten večer v koupelně a vím, že musím chránit svoje hranice.

Možná nejsem dokonalá máma ani manželka. Ale konečně začínám být zase trochu Jana.

A tak se ptám: Máte to taky tak? Proč je pro nás ženy tak těžké mít něco jen svého – a říct si o to nahlas?