„To je dům mého vnuka. Neopovažuj se ho dělit.“ – Jak moje bývalá tchyně bojovala o všechno, co mi po rozvodu zbylo

„To je dům mého vnuka. Neopovažuj se ho dělit!“ křičela na mě paní Novotná, když jsem jí otevřela dveře. Její hlas se rozléhal chodbou našeho domu v Hostivaři a já cítila, jak se mi podlamují kolena. V ruce držela složku s papíry a v očích jí hořela zloba, kterou jsem nikdy předtím neviděla.

Bylo mi pětadvacet, když jsem si brala Petra. Všichni říkali, že jsme dokonalý pár – on pracovitý elektrikář, já učitelka v mateřské škole. Když jsme dostali možnost koupit malý domek po jeho babičce, byla jsem šťastná. Malovali jsme si budoucnost: zahrada plná růží, dětský smích, společné večery u televize. Jenže rok po svatbě jsem zůstala sama. Petr odešel za jinou – prý potřebuje změnu, prý už mě nemiluje. Zůstala jsem s malým Vašíkem a domem, který měl být naším azylem.

První týdny po rozchodu byly mlhavé. Každé ráno jsem vstávala s pocitem, že to byl jen zlý sen. Ale nebyl. Petr se odstěhoval k nějaké Lucii a já musela řešit všechno sama: hypotéku, školku, práci, domácnost. Když jsem si myslela, že už hůř být nemůže, začaly chodit dopisy od právníků. Petr chtěl polovinu domu – prý má na ni nárok. A pak přišla jeho matka.

„Ten dům je pro Vašíka! Ty jsi tady jen dočasně,“ syčela na mě paní Novotná při každé návštěvě. „Můj syn ti dal všechno a ty mu teď chceš všechno vzít?“ Její slova mě bodala jako jehly. Snažila jsem se jí vysvětlit, že dům jsme koupili společně, že jsem platila polovinu hypotéky i já. Ale ona mě neposlouchala.

Jednou večer jsem seděla v kuchyni a plakala do hrnku s čajem. Vašík už spal a já nevěděla, co dál. Moje máma mi volala každý den: „Neboj se, zvládneš to.“ Ale já si připadala slabá a sama. V práci jsem musela být silná kvůli dětem, doma kvůli Vašíkovi – ale kdo bude silný kvůli mně?

Jednoho dne přišla paní Novotná neohlášeně. Otevřela jsem dveře a ona vtrhla dovnitř jako velká voda.

„Mám tady papíry od právníka,“ začala bez pozdravu. „Petr má právo na polovinu domu. A já ti říkám rovnou: jestli ten dům prodáš nebo rozdělíš, nikdy ti to neodpustím.“

„Paní Novotná,“ snažila jsem se zachovat klid, „já nechci nikoho okrádat. Chci jen domov pro Vašíka.“

„To je domov mého vnuka! Ty jsi tady jen host!“ vykřikla a bouchla dveřmi.

Začal kolotoč soudů a hádek. Petr mi psal chladné zprávy: „Chci svou polovinu peněz.“ Jeho matka mi volala v noci a vyhrožovala, že mi vezme dítě. Sousedi přestali zdravit – prý rozvracím rodinu. Všude kolem mě byla jen zloba a závist.

Jednou jsem šla s Vašíkem do školky a potkala sousedku paní Dvořákovou.

„Slyšela jsem, co se děje,“ řekla tiše. „Nebojte se, držíme vám palce.“

Ta slova byla jako závan čerstvého vzduchu. Najednou jsem věděla, že nejsem úplně sama.

Soudy trvaly skoro rok. Každé stání bylo jako noční můra – Petr seděl na druhé straně sálu s matkou po boku a ani se na mě nepodíval. Jeho právník mě obviňoval ze všeho možného: prý zanedbávám syna, prý neumím hospodařit s penězi, prý chci dům jen pro sebe.

Jednou večer jsem seděla s mámou u stolu a brečela:

„Mami, proč mi to dělají? Copak nestačí, že mě Petr opustil? Teď mi chtějí vzít i domov…“

Máma mě objala: „Musíš vydržet kvůli Vašíkovi. Oni tě chtějí zlomit, ale ty jsi silnější.“

Nakonec soud rozhodl: dům zůstane mně a Vašíkovi, ale musím Petrovi vyplatit jeho podíl. Znamenalo to další půjčku a roky šetření – ale aspoň jsme měli střechu nad hlavou.

Když jsem to oznámila paní Novotné, jen se ušklíbla:

„Stejně jednou přijdeš o všechno.“

Ale já už věděla své. Prošla jsem peklem rodinných intrik a pomluv, ale ustála jsem to kvůli synovi i sobě.

Dnes sedím na zahradě pod rozkvetlou třešní a sleduji Vašíka, jak si hraje s míčem. Vím, že mě čekají ještě těžké roky splácení dluhů – ale mám domov a klid v duši.

Někdy si říkám: Proč jsou lidé schopní tolik bojovat o majetek místo toho, aby chránili vztahy? Stálo to všechno za to? Co byste udělali vy na mém místě?