Sousedka Jana mi zachránila duši: O samotě, rodině a novém začátku

„Mami, neboj se, vždyť máš sousedku Janu, ta ti pomůže, kdyby něco…“ ozývá se z telefonu hlas mé dcery Kláry. Snaží se mě uklidnit, ale já vím, že za tím je i úleva. Už nemusí mít výčitky, že na mě nemá čas. Vždyť mám přece Janu.

Sedím u kuchyňského stolu v našem panelákovém bytě na Jižním Městě a dívám se na prázdné hrnky. Dřív tu bylo živo – smích, hádky, vůně bramboráků a dětské nohy běhající po linoleu. Teď slyším jen tikot hodin a občasné bouchání dveří od sousedů. Manžel zemřel před třemi lety a děti… mají své životy. Klára v Brně, Petr v Plzni. Přijedou na Vánoce, někdy na narozeniny. Ale většinou jen volají. „Mami, jak se máš?“ „Dobře, neboj.“ Lžu jim do telefonu, protože nechci být přítěží.

Jednoho rána jsem se probudila s bolestí zad tak silnou, že jsem sotva došla do koupelny. Vyděsila jsem se. Co když upadnu? Co když tu budu ležet celé dny a nikdo si toho nevšimne? Snažila jsem se to zahnat, ale strach zůstal. A pak zazvonil zvonek.

„Dobrý den, paní Novotná! Já jsem Jana z vedlejšího bytu. Viděla jsem vás včera na chodbě, jak jste se držela zábradlí… Nechcete pomoct s nákupem?“ stála ve dveřích žena o deset let mladší než já, s krátkými vlasy a laskavýma očima. Nejprve jsem odmítla – přece nejsem žádná chudinka! Ale Jana byla neodbytná. „Aspoň vám donesu rohlíky a mléko, co vy na to?“

A tak to začalo. Nejprve nosila nákupy, pak jsme si začaly povídat na chodbě. Zjistila jsem, že je rozvedená, děti má v zahraničí a taky je často sama. Jednou mě pozvala na kávu. Seděly jsme u ní v kuchyni a smály se nad starými historkami z mládí. „Pamatujete si ještě na Tuzex?“ ptala se mě a já si vzpomněla na fronty na džíny pro Kláru.

Začaly jsme spolu chodit na procházky do parku u Chodovské tvrze. Povídaly jsme si o všem – o dětech, o mužích, o tom, jak je těžké být najednou zbytečný. „Víš, Hanko,“ řekla mi jednou Jana, „já mám někdy pocit, že už mě nikdo nepotřebuje. Ale když ti můžu pomoct, mám zase smysl.“ Rozplakala jsem se. Přesně tak jsem to cítila i já.

Jednoho dne mi volala Klára: „Mami, slyšela jsem od Jany, že jsi byla u doktora! Proč jsi mi to neřekla?“ Cítila jsem v jejím hlase výčitku i úlevu – někdo na mě dává pozor. „Nechtěla jsem tě zatěžovat,“ odpověděla jsem tiše.

Začaly jsme s Janou vařit společně obědy – ona přinesla recepty na vegetariánská jídla (prý kvůli cholesterolu), já ji naučila dělat svíčkovou. Smály jsme se nad tím, jak nám občas něco připálí nebo jak zapomeneme koupit mouku. Bylo to jiné než s rodinou – nebyly tu výčitky ani očekávání.

Jednou večer jsme seděly u vína a Jana mi řekla: „Víš, Hanko, já jsem si myslela, že stáří bude klidné a důstojné. Ale je to boj o každý den bez bolesti a bez samoty.“ Přikývla jsem. „Ale aspoň máme jedna druhou,“ dodala jsem.

Petr mi volal častěji. „Mami, je super, že máš tu Janu. My s Lenkou máme teď tolik práce…“ Slyšela jsem v jeho hlase úlevu i smutek. Věděla jsem, že by chtěl být lepším synem, ale život je rychlý a nemilosrdný.

Jednou jsem upadla v koupelně. Jana měla klíče od bytu – přišla hned a pomohla mi vstát. Seděla u mě celou noc a držela mě za ruku. Ráno mi uvařila čaj a pohladila mě po vlasech jako máma dítě.

Začala jsem si psát deník – zapisovala jsem si každý den něco hezkého: „Dnes jsme s Janou pekly koláč.“ „Dnes mi volala Klára.“ „Dnes jsem viděla veverku v parku.“ Uvědomila jsem si, že i když je život jiný než dřív, pořád stojí za to žít.

Někdy večer sedím u okna a dívám se na světla paneláků kolem sebe. Kolik lidí za těmi okny je taky samo? Kolik z nich by potřebovalo jen někoho obejmout nebo si popovídat?

Jana mi zachránila duši – dala mi nový smysl života. A já jí dala pocit potřebnosti. Moje děti jsou klidnější – vědí, že nejsem sama.

Ale někdy přemýšlím: Proč jsme v Česku tak uzavření? Proč si neumíme říct o pomoc? Proč čekáme, až nás samota úplně pohltí?

Možná bychom měli častěji zaklepat na dveře souseda a zeptat se: „Nechcete jít na kafe?“ Co myslíte vy?