Proč nikdy nebudu jako Jana? – Můj boj s manželovými srovnáními s jeho bývalou ženou

„Proč nemůžeš být víc jako Jana?“ ozvalo se z kuchyně, zatímco jsem se snažila zachránit připálenou svíčkovou. Zastavila jsem se v pohybu, lžíce mi vypadla z ruky a s tichým cinknutím dopadla na dlaždice. V tu chvíli jsem měla pocit, že mi někdo vyrval srdce z těla. Už zase. Už zase ta věta, která mě pronásleduje od chvíle, kdy jsem si vzala Petra.

Petr stál u lednice, v ruce držel otevřený jogurt a ani se na mě nepodíval. „Jana by nikdy nenechala jídlo připálit,“ dodal tiše, skoro jako by to říkal jen sám sobě. V očích mě pálily slzy, ale odmítla jsem je pustit ven. Už dávno jsem se naučila plakat potichu, nejlépe v koupelně, když nikdo neslyší.

Když jsme se s Petrem poznali, byl čerstvě rozvedený. Tvrdil mi, že minulost nechal za sebou a že chce začít znovu. Věřila jsem mu. Byla jsem tehdy plná naděje a lásky, připravená na nový začátek. Jenže Jana byla všude – v jeho vzpomínkách, v jeho slovech, v jeho rodině. Jeho matka mi při každé návštěvě vyprávěla, jak byla Jana skvělá kuchařka a jak krásně vyšívala ubrusy. „To víš, ona byla taková šikovná,“ říkala mi s úsměvem, který měl být laskavý, ale bolel jako nůž.

Jednou večer jsme seděli u televize a Petr se najednou rozesmál. „Pamatuješ, jak jsme s Janou jezdili na kolech do Lednice? To byly časy…“ Zarazil se a podíval se na mě. „Teda… promiň.“ Jenže to nebylo poprvé a já už dávno věděla, že Jana je v našem manželství třetí osobou.

Začala jsem se snažit být lepší – vařit podle jejích receptů, chodit na kurzy vyšívání, dokonce jsem si koupila kolo a navrhla výlet do Lednice. Petr byl chvíli spokojený, ale pak si zase našel něco, co dělala Jana lépe. „Víš, ona nikdy nezapomněla na výročí,“ řekl mi jednou v květnu, když jsem zapomněla koupit květiny k našemu prvnímu rande.

Moje sebevědomí mizelo den za dnem. Přestala jsem se smát, přestala jsem se těšit domů. V práci si kolegyně všimly, že jsem jiná. „Lucko, jsi v pořádku?“ ptala se mě jednou Alena na obědě. Jen jsem pokrčila rameny a snažila se změnit téma.

Jednoho dne jsem přijela domů dřív a slyšela Petra telefonovat s Janou. „Ano, samozřejmě že si pamatuju na tvůj svátek… Ano, Lucka to asi neví…“ Stála jsem za dveřmi a cítila, jak se mi třesou ruce. Když zavěsil a všiml si mě, jen pokrčil rameny: „Museli jsme něco vyřešit ohledně dětí.“

Děti. Další kapitola našeho života, která byla poznamenaná Janou. Jeho syn Martin ke mně nikdy nenašel cestu. „Maminka by tohle nikdy neudělala,“ říkal mi často, když jsem mu zakázala hrát počítačové hry do noci. Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním domě.

Jednou večer přišla jeho matka nečekaně na návštěvu. Seděla u stolu a pozorovala mě přísným pohledem. „Lucko,“ začala pomalu, „já vím, že to nemáš lehké. Ale Petr potřebuje ženu jako byla Jana. Ty jsi… jiná.“

Ten večer jsem poprvé uvažovala o tom, jestli má smysl dál bojovat. Seděla jsem v koupelně na studených dlaždicích a dívala se na svůj odraz v zrcadle. Kdo je ta žena? Kde je ta Lucka, která byla kdysi plná života?

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem někomu řekla nahlas, jak moc mě bolí žít v něčím stínu. „Proč si myslíte, že musíte být jako Jana?“ zeptala se mě doktorka Novotná klidně.

Nevěděla jsem odpovědět.

Jednoho dne přišla poslední kapka. Bylo to na rodinné oslavě Petrova narozenin. Připravila jsem všechno podle jeho přání – dort podle Janina receptu, výzdobu v jeho oblíbených barvách. Když přišli hosté, Petr mi poděkoval a pak dodal: „Jana to vždycky zvládla ještě líp.“

V tu chvíli jsem vstala od stolu a odešla do ložnice. Slyšela jsem šepot hostů za zády: „Chudák Lucka…“

Ten večer jsem Petrovi řekla: „Už nechci být jako Jana. Chci být Lucka.“ Podíval se na mě překvapeně a chvíli mlčel. „Ale já… já tě mám rád takovou, jaká jsi,“ zamumlal nejistě.

„Ne,“ odpověděla jsem tiše. „Máš rád představu o mně jako o Janě.“

Začala jsem přemýšlet o rozvodu. Bylo to těžké rozhodnutí – bála jsem se samoty, bála jsem se odsouzení rodiny i známých. Ale bála jsem se ještě víc toho, že jednou zapomenu sama na sebe.

Dnes už nejsem s Petrem. Bylo to bolestivé období plné slz a pochybností. Ale poprvé po letech mám pocit, že dýchám svobodněji.

Někdy si říkám: Proč jsme tak často nuceni žít podle očekávání druhých? A kdy konečně začneme být sami sebou?