Porod mezi hrnci: Příběh o ztracených prioritách a síle mateřské lásky

„Mami, prosím tě, podrž mi ten hrnec, ať mi to nepřeteče!“ ozvalo se z kuchyně. V tu chvíli jsem si všimla, že Lucie stojí shrbená nad sporákem, pot jí stéká po čele a v očích má bolest. „Luci, ty máš kontrakce?“ vyhrkla jsem, když jsem viděla, jak se chytá za břicho. „Ještě musím dodělat svíčkovou, Tomáš má hlad a slíbil, že přijde z práce dřív,“ odpověděla mi mezi zuby, zatímco se snažila zamíchat omáčku.

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Moje dcera, v devátém měsíci těhotenství, se místo cesty do porodnice stará o to, aby její manžel měl teplou večeři. „Lucie, okamžitě vypni sporák! Jedeme do porodnice, nebo porodíš tady mezi hrnci!“ zvýšila jsem hlas, ale Lucie jen zavrtěla hlavou. „Mami, Tomáš bude naštvaný, když nebude mít večeři. On to nemá rád, když něco není podle plánu.“

V tu chvíli jsem si vzpomněla na všechny ty roky, kdy jsem Lucii sledovala, jak se snaží být dokonalou manželkou. Tomáš nikdy nepomáhal s domácností, nikdy ji nepochválil, když byla unavená nebo nemocná. Vždycky jen očekával, že všechno bude hotové, že Lucie bude usměvavá a poslušná. Kolikrát jsem jí říkala: „Luci, nenech se využívat! Manželství je o partnerství, ne o službě.“ Ale ona vždycky jen mávla rukou: „Mami, Tomáš je prostě takový. Já to zvládnu.“

Teď ale nezvládala nic. Kontrakce se zkracovaly, Lucie se sotva držela na nohou. Popadla jsem ji za rameno a rozhodla se jednat. „Jdeme! Tomáš si může ohřát polívku sám, nebo ať si objedná pizzu! Tohle je důležitější!“ Lucie se rozplakala. „Mami, prosím tě, až budu v porodnici, můžeš mu aspoň donést tu večeři? On bude hrozně protivný…“

V autě cestou do porodnice jsem se snažila uklidnit, ale v hlavě mi vířily myšlenky. Jak jsme tohle dopustily? Jak je možné, že moje dcera má větší strach z manželovy nespokojenosti než z vlastního porodu? „Luci, proč se ho tak bojíš?“ zeptala jsem se tiše. „Já ho nebojím… jen nechci, aby byl naštvaný. Když je naštvaný, je doma dusno. A já chci, aby bylo všechno v pořádku.“

Zastavila jsem před porodnicí a pomohla Lucii vystoupit. „Mami, slib mi, že se o Tomáše postaráš, než se vrátím domů. On to sám nezvládne.“ V tu chvíli jsem měla chuť jí říct, že Tomáš je dospělý chlap a měl by se o sebe postarat sám. Ale Lucie byla vystrašená a zranitelná. „Neboj se, teď hlavně mysli na sebe a miminko,“ pohladila jsem ji po vlasech.

Když jsem se vrátila domů, Tomáš už stál ve dveřích. „Kde je Lucie? Proč není večeře?“ vyštěkl na mě místo pozdravu. „Lucie je v porodnici. Má kontrakce. A večeře je na sporáku, jestli máš hlad, ohřej si ji,“ odpověděla jsem klidně, ale uvnitř mě to vřelo. Tomáš jen protočil oči a beze slova zmizel v kuchyni.

Celou noc jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o tom, jak jsme v naší společnosti pořád zvyklí, že žena má být ta, která se obětuje. Že i když rodí dítě, má ještě na mysli pohodlí svého muže. Kolik takových Lucií asi v Česku je? Kolik žen si myslí, že jejich hodnota závisí na tom, jak dobře zvládnou domácnost a uspokojí svého muže?

Ráno mi volala Lucie. „Mami, narodila se nám Anička. Děkuju, že jsi mě odvezla. Promiň, že jsem byla tak tvrdohlavá.“ V jejím hlase byl pláč i úleva. „Luci, hlavně že jste v pořádku. Ale slib mi, že už nikdy nebudeš dávat Tomášovy potřeby před svoje vlastní. Jsi máma. Musíš být silná nejen pro Aničku, ale i pro sebe.“

Když jsem pak šla za Lucií do porodnice, viděla jsem ji poprvé po dlouhé době klidnou. Držela malou Aničku v náručí a usmívala se. Tomáš seděl v rohu a vypadal ztraceně. „Mami, myslíš, že se to někdy změní? Že Tomáš pochopí, že nejsem jeho služka?“ zeptala se mě tiše Lucie.

Podívala jsem se na ni a řekla: „Změní se to jen tehdy, když to dovolíš. Musíš si stát za svým. Jsi silnější, než si myslíš.“

A teď se ptám vás, ostatní ženy a matky: Kolikrát jste daly potřeby druhých před své vlastní? Kdy už konečně začneme myslet i na sebe? Co byste na mém místě udělaly vy?