Porod, který nikdo nečekal: Moje boj o život a rodinu

„Tohle není možné, vždyť mám ještě tři týdny čas!“ křičela jsem na svého manžela Tomáše, když jsem ucítila první křeč. Bylo to ráno, slunce se sotva prodíralo mezi závěsy našeho bytu v Brně. Tomáš stál v kuchyni a připravoval snídani pro naši pětiletou dceru Aničku. Všechno bylo tak obyčejné – až na tu bolest, která mě najednou sevřela.

„Martino, jsi v pořádku?“ Tomáš přiběhl ke mně a já se snažila popadnout dech. „To nic nebude, jen poslíčci,“ snažila jsem se ho uklidnit, ale v hloubi duše jsem věděla, že tohle není obyčejné. Bolest byla ostrá, neúprosná a přišla z ničeho nic.

Za půl hodiny už jsme seděli v autě a Tomáš projížděl ranní špičkou směrem k porodnici na Obilním trhu. Anička seděla vzadu a ptala se, proč maminka pláče. Nedokázala jsem jí odpovědět. V hlavě mi vířily myšlenky – co když je něco špatně? Co když přijdu o dítě? Co když přijdu o sebe?

V porodnici to šlo ráz na ráz. Lékařka, paní doktorka Novotná, mě prohlédla a její výraz ztvrdl. „Martino, musíme okamžitě na sál. Máte silné krvácení a dítě je v ohrožení.“

„Ale… vždyť jsem byla včera na kontrole! Všechno bylo v pořádku!“ vykřikla jsem zoufale.

Tomáš zbledl a chytil mě za ruku. „Neboj se, zvládneš to,“ šeptal mi do ucha, ale jeho hlas se třásl.

Všechno se rozmazalo. Pamatuji si jen ostré světlo operačního sálu, cizí ruce, které mě připoutávaly na stůl, a chlad kovových nástrojů. Slyšela jsem jen útržky slov: „Placenta praevia… akutní císařský řez… připravte krev…“

Najednou ticho. Čekala jsem pláč dítěte – ten zvuk, který každá matka touží slyšet. Ale nic. Jen šum přístrojů a napjaté hlasy lékařů.

„Proč nepláče? Proč ji neslyším?“ ptala jsem se zoufale.

Nikdo mi neodpovídal. Cítila jsem, jak mi po tváři stékají slzy. V tu chvíli jsem si uvědomila, že můžu přijít o všechno.

Probrala jsem se až na JIPce. Byla jsem slabá, napojená na hadičky a monitory. Tomáš seděl u mé postele, oči zarudlé od pláče.

„Kde je naše holčička?“ zašeptala jsem.

Tomáš se nadechl a chvíli mlčel. „Je na novorozenecké JIPce. Bojuje… ale je silná. Jmenuje se Eliška.“

Eliška. To jméno jsme vybírali společně, ale nikdy by mě nenapadlo, že ji poprvé uvidím skrz sklo inkubátoru.

Dny se táhly jako věčnost. Každý den jsem prosila sestřičky, aby mě pustily za Eliškou. Každý den jsem slyšela stejnou odpověď: „Musíte ještě počkat, paní Martino.“

Mezitím se kolem mě začaly stahovat stíny pochybností a výčitek. Moje maminka mi volala každý večer: „Martinko, musíš být silná kvůli Aničce.“ Ale já měla pocit, že selhávám jako matka i manželka.

Tomáš byl najednou jiný – uzavřený, podrážděný. Jednou večer práskl dveřmi od pokoje: „Myslíš si, že je to lehké? Že jenom ty trpíš? Já mám taky strach!“

Rozplakala jsem se. Cítila jsem se sama jako nikdy předtím.

Jednoho dne přišla doktorka Novotná s vážným výrazem: „Martino, Eliška má slabé srdíčko. Musíme ji převézt do Motola.“

Zhroutil se mi svět. Jak mám být matkou dvěma dětem, když jedno leží v Praze a druhé doma v Brně? Jak mám zvládnout strach o Elišku a zároveň být oporou Aničce?

Začaly hádky s Tomášem. On chtěl jet za Eliškou hned, já jsem musela zůstat kvůli rekonvalescenci v Brně. „Nechci tě tu vidět! Stejně za nic nemůžeš!“ křičel jednou večer a odešel z bytu.

Zůstala jsem sama s Aničkou, která nechápala, proč maminka pořád pláče a tatínek není doma.

Po týdnu mi zavolali z Motola: „Přijeďte co nejdřív.“

Cesta vlakem byla nekonečná. V hlavě mi běžely ty nejhorší scénáře. Když jsem konečně viděla Elišku – malinkou, napojenou na hadičky – rozbrečela jsem se štěstím i zoufalstvím zároveň.

„Bojuj, Eliško… prosím,“ šeptala jsem jí do ouška.

Dny v Motole byly jako zlý sen. Spala jsem na židli vedle inkubátoru a modlila se za zázrak. Tomáš přijel až po třech dnech – unavený, zarostlý a zlomený.

„Promiň,“ řekl tiše a chytil mě za ruku.

Nevěděla jsem, jestli mu dokážu odpustit jeho útěk – nebo sobě to, že jsem nedokázala ochránit naši dceru.

Po dvou týdnech nám lékaři oznámili: „Eliška je mimo ohrožení života.“

Poprvé po dlouhé době jsem cítila úlevu – ale zároveň i strach z toho, co bude dál. Naše rodina už nikdy nebude stejná.

Dnes je Elišce půl roku a já se stále ptám sama sebe: Mohla jsem něco udělat jinak? Selhala jsem jako matka? Nebo je tohle prostě život? Co byste udělali vy na mém místě?