Porod, bolest a pravda: Když mě manžel zradil v nejdůležitější chvíli

„To snad nemyslíš vážně, Lucie! Vždyť to zvládají všechny ženský, proč ty musíš dělat takový divadlo?“ slyšela jsem Petrův podrážděný hlas, zatímco jsem mezi kontrakcemi lapala po dechu. Byla jsem v porodnici v Motole, pot mi stékal po čele a bolest mi rozmazávala realitu. Místo podpory jsem cítila jen jeho chlad a netrpělivost.

„Petře, prosím tě…“ zašeptala jsem, ale on už se díval do mobilu. Sestřička se na mě soucitně podívala a tiše mi podala ruku. „Nebojte, zvládnete to. Dýchejte se mnou.“

Nikdy jsem si nemyslela, že právě v tuhle chvíli budu tak sama. Vždycky jsem věřila, že Petr bude stát při mně, že mě podrží, když to budu nejvíc potřebovat. Ale místo toho jsem slyšela jen jeho povzdechy a viděla jeho otrávený výraz. Když jsem mezi bolestmi zaslechla, jak si stěžuje své matce do telefonu: „Nevím, co s ní mám dělat, je to hrozný,“ něco ve mně prasklo.

Porod byl dlouhý a vyčerpávající. Když mi konečně položili malého Honzíka na hruď, rozplakala jsem se – ne štěstím, ale úlevou, že je konec. Petr stál opodál a tvářil se, jako by se ho to vůbec netýkalo. „Tak co, už?“ řekl jen suše.

První dny doma byly ještě horší. Byla jsem unavená, vyčerpaná a zmatená z nové role matky. Petr mi místo pomoci vyčítal nepořádek v bytě a studenou večeři. „To jsi celý den nedělala nic jinýho než kojila? To je teda výkon,“ utrousil jednou večer. Snažila jsem se mu vysvětlit, jak těžké je starat se o miminko, ale on jen mávl rukou.

Moje maminka mi volala každý den a ptala se, jak se máme. Nechtěla jsem ji zatěžovat svými problémy, tak jsem jen odpovídala: „Všechno je v pořádku.“ Ale nebylo. Každou noc jsem brečela do polštáře a přemýšlela, kde se stala chyba.

Jednoho dne přišla na návštěvu moje sestra Jana. Stačil jí jediný pohled na mě a věděla, že něco není v pořádku. „Lucko, co se děje? Jsi bledá jak stěna a máš kruhy pod očima.“ Zlomila jsem se a všechno jí řekla. Jana mě objala a řekla: „Musíš si s Petrem promluvit. Takhle to dál nejde.“

Večer jsem seděla naproti Petrovi v kuchyni, Honzík spal v ložnici. „Petře, musíme si promluvit,“ začala jsem opatrně. On ani nezvedl oči od televize. „O čem zas?“

„O nás. O tom, jak se ke mně chováš. Bolí mě to.“

Petr protočil oči: „Zase ty tvoje hormony? Lucko, já chodím do práce, starám se o všechno ostatní. Nemůžu ještě poslouchat tvoje stížnosti.“

V tu chvíli jsem ucítila vztek smíšený s bezmocí. „Já tě nežádám o nic jiného než o trochu pochopení! Potřebuju tě! Jsem sama na všechno!“

Petr vstal od stolu: „Víš co? Já jdu ven. Potřebuju klid.“ A práskl za sebou dveřmi.

Seděla jsem tam dlouho sama a přemýšlela o našem vztahu. Vzpomínala jsem na chvíle, kdy jsme byli šťastní – na naši svatbu na zámku v Průhonicích, na dovolenou v Krkonoších… Kde se to všechno pokazilo?

Další týdny byly jako zlý sen. Petr trávil čím dál víc času mimo domov, já byla s Honzíkem sama. Jednou večer přišel domů opilý a začal mi vyčítat, že už nejsem ta veselá holka, do které se zamiloval. „Jsi jen unavená matka! Kde je ta Lucka, kterou jsem znal?“

Rozbrečela jsem se před ním poprvé nahlas. „Možná kdybys mi pomohl, byla bych zase ta Lucka!“

Druhý den ráno jsem sbalila pár věcí a odjela s Honzíkem k mamince do Říčan. Maminka mě objala a řekla: „Musíš myslet hlavně na sebe a na malýho.“

Petr mi volal až večer. „Kdy se vrátíš? Nemůžeš mi tohle dělat!“

„Petře, já už nemůžu dál. Potřebuju čas přemýšlet.“

Následující dny byly těžké, ale začala jsem cítit úlevu. Maminka i Jana mi pomáhaly s Honzíkem a já měla konečně čas přemýšlet o sobě. Uvědomila jsem si, že nemůžu žít s člověkem, který mě v nejdůležitější chvíli mého života zradil.

Po dvou týdnech přijel Petr za mnou do Říčan. Seděli jsme spolu na lavičce před domem.

„Lucko… promiň mi to všechno,“ řekl tiše. „Nevěděl jsem, jak ti pomoct. Byl jsem vystrašený…“

Podívala jsem se mu do očí a poprvé za dlouhou dobu cítila klid. „Petře, jestli chceš být součástí našeho života, musíš se změnit. Už nikdy nechci být sama na všechno.“

Petr přikývl a slíbil mi, že začne chodit na rodinnou terapii.

Dnes je to rok od té doby. Náš vztah není dokonalý, ale Petr se snaží být lepším manželem i otcem. Já sama jsem silnější než kdy dřív.

Někdy si ale kladu otázku: Proč musí žena bojovat o respekt i v těch nejkřehčích chvílích svého života? Kolik z vás zažilo něco podobného? Sdílejte svůj příběh…