Pomoc! Moje snacha nevychovává vnoučata správně: Příběh jedné babičky

„Tohle už dál nevydržím!“ vyhrkla jsem nahlas, když jsem slyšela, jak malý Tomášek zase křičí na svou sestru. Seděla jsem v kuchyni u stolu, ruce se mi třásly a srdce mi bušilo až v krku. Lucie, moje snacha, stála u dřezu a tvářila se, jako by nic neslyšela. „Lucie, slyšíš to? Tomášek je na Aničku zase zlý. Neměla bys s tím něco udělat?“ zeptala jsem se opatrně, ale v hlase mi zaznívala netrpělivost.

Lucie se ani neotočila. „Nech je být, Marie. Oni si to vyřeší sami. Děti se musí naučit postarat se o sebe.“

Zamrazilo mě. Vždyť jsou to ještě malé děti! Tomášek má šest a Anička teprve čtyři roky. Jak by si mohli sami poradit? Vždycky jsem věřila, že děti potřebují pevné vedení, pravidla a hlavně lásku. Ale Lucie je jiná. Všechno nechává plynout, málokdy děti napomene a často je nechá celé odpoledne u tabletu nebo televize. Když jsem to jednou zmínila před svým synem Petrem, jen pokrčil rameny: „Mami, je to její styl. Nech to být.“

Ale já to nemůžu nechat být. Každý den vidím, jak jsou děti neklidné, často se hádají a Tomášek začal být i drzý na dospělé. Vždycky jsem si představovala, že budu babička, která bude dětem oporou a bude jim předávat hodnoty, které jsem celý život vyznávala. Místo toho mám pocit, že jen bezmocně přihlížím tomu, jak se všechno rozpadá.

Jednoho dne jsem přišla na návštěvu dřív než obvykle. Děti seděly u televize a cpaly se chipsy. Lucie byla zavřená v ložnici a telefonovala. Když jsem vešla do pokoje, Tomášek mě ani nepozdravil. „Tomáši! To se takhle zdraví babička?“ napomenula jsem ho.

„Nech mě být,“ odsekl a dál zíral na obrazovku.

Zamrazilo mě podruhé. Tohle už není normální. Kde je úcta? Kde je respekt? Sedla jsem si vedle Aničky a pohladila ji po vlasech. „Aničko, co jste dneska dělali ve školce?“

„Nevím,“ pokrčila rameny a dál žvýkala chipsy.

Večer jsem doma brečela do polštáře. Můj muž Karel mě objal: „Marie, nemůžeš jim do toho pořád mluvit. Lucie tě pak nebude chtít pouštět k dětem.“

Ale já nemohla přestat myslet na to, jak děti vyrůstají bez pravidel a bez zájmu. Začala jsem hledat rady na internetu, četla články o výchově a dokonce jsem napsala anonymní dotaz do jedné facebookové skupiny pro babičky. Odpovědi byly různé – některé ženy mi radily nezasahovat, jiné mě povzbuzovaly, abych si s Lucií promluvila otevřeně.

Jednoho dne jsem se rozhodla. Pozvala jsem Lucii na kávu do cukrárny. Seděly jsme naproti sobě a já cítila, jak mi srdce buší až v krku.

„Lucie,“ začala jsem opatrně, „víš, že ti nechci mluvit do výchovy dětí. Ale mám o ně strach. Připadá mi, že jim chybí řád a někdy i tvoje pozornost.“

Lucie se zamračila: „Marie, já vím, že máš jiné představy o výchově. Ale já to dělám tak, jak umím. Mám práci na plný úvazek, Petr je pořád v práci nebo na služebkách… Jsem na všechno sama! Někdy prostě nemám sílu řešit každou hádku nebo jim pořád něco zakazovat.“

Bylo mi jí líto. Najednou jsem viděla unavenou mladou ženu, která se snaží zvládnout víc, než dokáže. „Lucie… promiň. Nechtěla jsem tě zranit. Jen mám strach o děti.“

Chvíli bylo ticho. Pak Lucie tiše řekla: „Možná bych potřebovala pomoct víc než kritiku.“

Zůstala jsem sedět jako opařená. Celou dobu jsem ji jen soudila a nenapadlo mě nabídnout pomocnou ruku.

Od té doby jsem začala chodit k nim častěji – ne proto, abych kontrolovala Lucii nebo děti napomínala, ale abych pomohla s vařením, úklidem nebo vzala děti ven na hřiště. Postupně jsme si s Lucií našly cestu k sobě a já pochopila, že výchova není jen o pravidlech a zákazech, ale hlavně o lásce a podpoře.

Dnes už vím, že každá generace má svůj styl a že někdy je lepší nabídnout pomoc než kritiku.

Ale stále si kladu otázku: Kde je ta hranice mezi tím být milující babičkou a tím zasahovat do cizí rodiny? Jak byste to řešili vy? Máte podobné zkušenosti?