Peněženka mého muže a můj klec: Boj o svobodu v zamrzlém manželství

„Ivano, kde jsou ty účtenky z Tesca? Říkal jsem ti, že chci mít přehled o každé koruně!“ Markův hlas mě vytrhl z myšlenek. Stála jsem v kuchyni, ruce ponořené do dřezu plného horké vody a mastného nádobí. V tu chvíli jsem měla chuť rozbít talíř o zem, ale místo toho jsem jen tiše odpověděla: „Jsou v šuplíku u lednice.“

Marka jsem si vzala, když mi bylo dvacet tři. Tehdy mi připadal jako jistota – muž, který má práci, byt po babičce na Vinohradech a jasný plán. Jenže ten plán byl jeho, ne můj. Po svatbě jsem šla na mateřskou, pak přišly další roky doma s dětmi. A najednou jsem zjistila, že nemám vlastní účet, nemám ani klíče od auta a když chci koupit dětem nové boty, musím žádat Marka o peníze.

„Proč potřebuješ nové boty? Vždyť ty loňské jsou ještě dobré,“ řekl mi jednou, když jsem se odvážila požádat o tisícovku navíc. „A vůbec, proč pořád něco kupuješ? Já na to musím vydělávat!“

V tu chvíli jsem se cítila menší než kdy jindy. Jako bych byla dítě, které musí prosit rodiče o kapesné. Jenže já byla dospělá žena. Nebo jsem si to aspoň chtěla myslet.

Moje kamarádka Lenka mi jednou řekla: „Ivano, proč si nenajdeš práci? Vždyť máš vysokou školu.“ Jenže Markovi se ta myšlenka vůbec nelíbila. „A kdo bude doma s dětmi? A kdo bude vařit? Já tě živím, tak to tak nech být,“ odbyl mě.

Začala jsem se dusit. Každý den byl stejný – ráno připravit snídani, děti do školy, pak úklid, nákup, vaření, čekání na Marka. Večer televize, kde Mark rozhodoval, co se bude dívat. Když jsem navrhla film podle svého gusta, jen mávl rukou: „To je ženská kravina.“

Jednou v noci jsem nemohla spát. Ležela jsem vedle Marka a poslouchala jeho těžké dýchání. Přemýšlela jsem o tom, jak jsem se sem dostala. Kde je ta Ivana, která chtěla cestovat po světě? Kde jsou moje sny o vlastní kavárně? Všechno se rozplynulo v každodenním kolotoči povinností a v Markově peněžence.

Začala jsem psát deník. Psala jsem si do něj všechno – co mě trápí, co bych chtěla změnit, čeho se bojím. Bylo to jediné místo, kde jsem mohla být sama sebou.

Jednoho dne přišel Marek domů dřív. Našla jsem ho v ložnici s mým deníkem v ruce. „Co to je za nesmysly? Ty si tady stěžuješ na mě?“ křičel. „Já tě živím! Máš všechno! A ty si tady píšeš nějaké blbosti o svobodě?“

V tu chvíli mi tekly slzy po tváři. „Já už takhle nemůžu dál,“ zašeptala jsem.

Marek odešel z místnosti a zabouchl za sebou dveře tak silně, až se otřásly skleničky ve vitríně. Děti se probudily a přišly za mnou do kuchyně. „Mami, proč jsi smutná?“ ptal se malý Tomášek.

Objala jsem je oba a poprvé za dlouhou dobu jsem jim řekla pravdu: „Protože někdy je těžké být dospělý.“

Od té chvíle se mezi mnou a Markem něco změnilo. Přestal se mnou mluvit úplně – jen strohé věty o tom, co je potřeba koupit nebo zařídit. Doma bylo ticho jako v hrobě.

Začala jsem hledat práci tajně. Posílala jsem životopisy po večerech, když Marek spal. Jednou mi zavolali z knihovny na Praze 3 – hledali brigádnici na výpomoc. Bylo to jen pár hodin týdně a plat nic moc, ale pro mě to znamenalo všechno.

Když jsem Markovi oznámila, že nastupuji do práce, vybuchl: „To nedovolím! Já tě živím! Ty nikam nepůjdeš!“

Ale tentokrát jsem už neustoupila. „Marku, já už takhle dál nemůžu. Potřebuju něco svého.“

Následovaly týdny plné hádek a napětí. Marek mi schovával peněženku, kontroloval mi mobil i e-maily. Děti byly zmatené a doma byla atmosféra na bodu mrazu.

Jednou večer přišla Lenka na návštěvu. Seděly jsme u kávy v kuchyni a já jí všechno řekla. „Ivano, musíš myslet i na sebe,“ řekla mi pevně. „Jestli chceš odejít, pomůžu ti.“

Ta slova ve mně něco zlomila. Začala jsem si schovávat drobné peníze bokem – za nákupem chleba nebo mléka vždycky něco zbylo. Po pár měsících jsem měla dost na první nájem malého bytu na Žižkově.

Jednoho rána jsem sbalila pár věcí do tašky a dětem řekla: „Pojedeme na výlet.“ Odjela jsem s nimi k Lence a tam jsme zůstali první noc.

Markovi jsem nechala dopis: „Marku, odcházím. Potřebuju najít samu sebe. Děti jsou se mnou v bezpečí.“

Bylo to nejtěžší rozhodnutí mého života. První týdny byly plné strachu – co bude dál? Jak to zvládnu finančně? Co řeknou sousedi? Ale poprvé po letech jsem se nadechla bez pocitu viny a strachu.

Dnes pracuji v knihovně na plný úvazek a děti chodí do školy nedaleko našeho nového bytu. Marek nám posílá alimenty a občas se s dětmi vídá.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Bylo to správné rozhodnutí? Měla jsem odejít dřív? Kolik žen kolem mě žije ve stejném kleci jako já – a bojí se otevřít dveře?

Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší zachovat rodinu za cenu vlastní svobody – nebo riskovat všechno pro šanci začít znovu?