Patnáct let se dvěma tchyněmi: Moje cesta mezi láskou, bolestí a odpuštěním

„Tohle není normální, Lucie! Dvě tchyně, dva synové, a ty pořád sama? Co si o tobě lidi pomyslí?“ křičela na mě máma, když jsem jí oznámila, že čekám druhé dítě s jiným mužem. Seděla jsem v kuchyni u stolu, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu, jako by chtěly podtrhnout tíhu té chvíle.

Moje první tchyně, paní Novotná, byla žena z vesnice u Kolína. Když jsem si brala jejího syna Petra, byla jsem mladá, naivní a věřila jsem, že láska zvládne všechno. Jenže Petr měl rád pivo víc než mě a po dvou letech manželství jsem zůstala sama s malým Matějem. Paní Novotná mi nikdy neodpustila, že jsem od jejího syna odešla. „Ty jsi rozbila rodinu,“ říkávala mi při každé příležitosti. Přesto jsem ji musela vídat – kvůli Matějovi. Každý víkend jsme jezdili na návštěvu do jejich starého domu s modrými okenicemi. Vždycky mi připravila kávu, ale nikdy se neusmála. „Matěji, pojď ke mně, maminka musí něco vyřídit,“ říkala a já věděla, že mě tím trestá.

Druhá tchyně, paní Dvořáková z Prahy, byla úplně jiná. Elegantní, vzdělaná žena s pečlivě upravenými vlasy a ostrým jazykem. Její syn Tomáš byl můj kolega z práce – chytrý, pozorný, ale taky trochu zbabělý. Když jsem otěhotněla podruhé, Tomáš se stáhl do sebe a nakonec odešel. Paní Dvořáková mi volala hned druhý den. „Lucie, doufám, že to dítě nebude překážkou v Tomášově kariéře.“ Její hlas byl ledový jako zimní ráno na Karlově mostě.

A tak jsem zůstala sama se dvěma syny a dvěma tchyněmi. Každá z nich byla jiná, ale obě mě soudily. Lidé v práci šeptali za mými zády: „To je ta Lucie s těmi dvěma dětmi…“ Večer jsem sedávala v kuchyni a přemýšlela, kde jsem udělala chybu. Proč mě nikdo nechce přijmout takovou, jaká jsem?

Jednou v zimě Matěj onemocněl. Horečka mu stoupala a já byla zoufalá. Volala jsem paní Novotné – poprvé jsem ji prosila o pomoc. Přijela během hodiny. Seděla u Matěje na posteli, hladila ho po vlasech a šeptala mu pohádky. Když usnul, posadila se ke mně do kuchyně. „Víš, Lucie,“ začala tiše, „já tě nikdy neměla ráda. Ale vidím, jak se snažíš.“ Poprvé za těch sedm let mi podala ruku.

S paní Dvořákovou to bylo složitější. Když se narodil Filip, její vnouče, přišla do porodnice s obrovskou kyticí růží. „Jsem tu jen kvůli dítěti,“ řekla mi do očí. Ale když viděla Filipa spát v mé náruči, její pohled změkl. „Má Tomášovy oči,“ zašeptala a já poprvé zahlédla v jejích očích něco jako lítost.

Roky plynuly a já žila mezi dvěma světy – vesnickým domem Novotných a pražským bytem Dvořákových. Každý víkend jsem balila děti do auta a střídala rodiny jako ponožky. Někdy jsem měla pocit, že už nemůžu dál. Matěj i Filip rostli a začali klást otázky: „Proč nemáme tátu doma? Proč máme dvě babičky?“ Snažila jsem se jim vysvětlit, že rodina není vždycky jednoduchá.

Jednoho dne přišel Matěj ze školy uplakaný. „Spolužáci se mi smějí, že mám dva dědečky a dvě babičky.“ Objala jsem ho a slíbila mu, že všechno bude dobré. Ale sama jsem tomu nevěřila.

Na jaře jsme slavili Filipovy narozeniny. Pozvala jsem obě tchyně najednou – poprvé za patnáct let měly sedět u jednoho stolu. Byla jsem nervózní jako nikdy předtím. Paní Novotná přinesla domácí koláč, paní Dvořáková drahou hračku z Pařížské ulice. Seděly naproti sobě a mlčely. Děti pobíhaly kolem stolu a smály se.

Najednou Matěj zakřičel: „Mami, pojď si s námi hrát!“ A v tu chvíli se stalo něco nečekaného – paní Novotná vstala a nabídla paní Dvořákové kousek koláče. „Ochutnáte? Je podle starého receptu.“ Paní Dvořáková se usmála a vzala si kousek. „Děkuji,“ řekla tiše.

V ten den jsem pochopila, že i když jsme každý jiný, můžeme najít společnou řeč – kvůli dětem, kvůli sobě navzájem.

Dnes už jsou kluci velcí a já mám s oběma tchyněmi zvláštní vztah – není to láska ani přátelství, spíš tiché spojenectví matek a babiček. Někdy si říkám: Udělala bych něco jinak? Možná ano… Ale možná právě tahle cesta mě naučila nejvíc o sobě i o druhých.

A co vy? Dokázali byste odpustit lidem, kteří vás soudili? Nebo byste radši zůstali sami?